"O STEREOTYPECH MEZI MUŽEM A ŽENOU
PÍŠÍ MICHELLE A MILOŠ. A NESPÍ SPOLU."

#39

Domácí práce

Domácí práce
Michelle

Spolubydlení s několika lidmi

mě naučilo, že známý stereotyp, že ženy jsou na domácí práce lepší než muži, je úplná blbost. Jde jen o to, kdo z páru má vyšší toleranci vůči bordelu. Ano, častěji uklízejí ženy. Jednoduše proto, že jsou daleko citlivější na to, když si o nich ostatní myslí, že jsou prasata.

Jednou mi jeden Brit

povídal o rozdílech mezi českou a anglickou kulturou. Po příchodu do České republiky pro něj nebyl největším šokem Zeman s Ovčáčkem, cena piva nebo počet hoven a ožralých teenagerů na pátečních chodnících. Byl v šoku z naší kultury úklidu. „Michelle,“ říká mi, „já už k nám nikoho nezvu. Nemám na to čas. Přijde-li tedy někdo na hodinu na kafe, tak se předtím tři hodiny uklízí komplet celý byt. Určitě si umíš spočítat, že když k nám přijede někdo na víkend, musím si vzít týden volno. A pak jim všem ještě dáte ty vaše bačkory, aby vám to zas nezadělali, a moje žena stejně i tak pokaždé řekne: Toho nepořádku si, prosím vás, nevšímejte.“

Chápala jsem ho.

Já jsem to vyřešila paní na úklid. Paní na úklid nešetří čas, jen vás donutí víc uklízet. Víte-li totiž, že přijde v pondělí v deset, vstanete v šest a celý byt uklidíte sami, aby si nemyslela, že jste dobytek, a pak letmo poházíte po bytě trochu čistého prádla, aby si nemyslela, že jste uklízeli.

Když se ke mně po pěti letech

přistěhoval tehdejší přítel, začal se v mém bytě najednou pohybovat někdo, kdo utíral prach mezi žaluziemi, četl popisky na čisticích prostředcích a rozlišoval deset dezinfekčních čističů pouze na koupelnu.

Dělali jsme vše napůl.

 

Pro mě to bylo vlastně o dost lepší. Jelikož jsem byla tím, kdo měl vyšší toleranci vůči bordelu, ušetřil mi moře času. On stejně už o tom, že jsem prase, věděl. Zároveň když jsem říkala návštěvě, že je tu bordel, tak to nebyla lež, ale spíš přátelské varování vysvětlující, proč nejdou otevřít dveře do koupelny.

Miloš

Od té doby, co máme domovy,

tak existují domácí práce. Je třeba si to říct na rovinu: Muž vždycky byl spíš typem pro práce venkovní. Něco ulovit, vyrobit si z klacku elegantní vyřezávaný kyj a rozbít někomu lebku a tak podobně.

Jenže lovení

je čím dál tím méně potřeba a rozbít někomu lebku je najednou, posledních pár set let, nezákonné. Nicméně ke smůle žen domácí práce zůstávají.

Myslím, že byly časy,

kdy se mužové do domácích prací raději vůbec nepletli. Přiznávali ženám onu roli vládkyní domácnosti a hleděli si svých brokovnic, loveckých psů, novin, dýmek, maximálně se odvážili srovnat si trepky před krbem. Pak přišly najednou všechny ty boje za rovnoprávnost a muži se do toho ženám začali montovat.

Představte si,

jsou dokonce i tací, kteří doma vaří. Mužský vztah k domácím pracím je úplně jiný než ten ženský. Žena domácí práce vykonává proto, že nesnáší nepořádek. Hromada oblečení na zemi je prostě nepřítel.

Muž, když dá prádlo do pračky

a čirou náhodou zmáčkne ten správný knoflík, potřebuje pochvalu. Uznalé ženino pokývnutí a pusu na tvář. Představte si, ženy, že je to jako by vám muž hodil k nohám mamuta. Je to zkrátka důkaz síly, vytrvalosti a lásky, která hory přenáší.

My mužové si v moderním světě

domácí práce snažíme osvojit. Ono nám ve světě, kde tolik lidí žije single, v podstatě ani nic jiného nezbývá. Dokud stát nebude tak bohatý, aby nám kurýr každé ráno přivezl nové trenky, tak budeme prostě muset prát a věšet mokré prádlo. Ne každý má totiž na pračku. Myšleno na ženu, která vám vypere.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#38

Bad guy

Bad guy
Michelle

Ještě v žádném filmu nevyhrál

ženské srdce brejlatý stydlivý jedničkář, co třídí odpad a co se nikdy neopozdil s placením daní. (A Clarka Kenta do toho netahejte, všichni víme, že zas tak žhavé to s těma jeho brejlema není.)

Je to někde hluboko v nás,

a filmoví scénáristé to prostě ví. Christian Grey, Johnny Castle, Danny Zuko nebo Jim Stark. “Bad guys” vládnout ženských kalhotkám. Muži kolem mě (čti Hodní kluci kolem mě) se často rozčilují, že holka si vždycky vybere hajzla, kterej s ní bude zametat a bude na ni trochu zlej. Hodní kluci jsou dobří kamarádi, ale rozhodně nejsou sexy.

Chlapi si myslí,

že jsme masochistické a blbé, když si často vybíráme špatný kluky. Vypadá to, že si je vybíráme kvůli tomu, že jsou na nás zlí. Ale tak to není.

Vybíráme si je,

protože jsou sebevědomí, rozhodní, jdou si za svým a umí žít. To je na nich to omamné. Že jsou zlí je vedlejší efekt, který jsme pro tohle všechno ochotné přehlídnout. V tom jednom pohybu, kterým nás na prvním rande nečekaně přitáhnou k sobě, posadí na kapotu (cizího!) auta a začnou nás líbat, v tom je totiž všechno, co potřebujeme od chlapa.

Všechny chceme rebela.

Všechny doufáme, že ho zachráníme a změníme. Že se do nás tak zamiluje, že se změní. Že se k nám půjde schovat vždycky, když mu svět dá o trochu víc přes hubu. Že bude padouch a drsnej na všechny kolem, ale v šest bude doma na večeři a o víkendu poseče trávník.

A tady je teprve ten moment,

kterej my ženy podceňujeme. Věříme, že ho změníme. Tak dlouho se snažíme udělat z něj Supermana, až si už skoro nevšimneme, že chodíme s Batmanem.

Miloš

Při výběru partnera

je žena ve skutečnosti tvor naprosto cynicky pragmatický. V podstatě se řídí podle toho, zda na ni muž dokáže být ve správnou chvíli přiměřeně zlý. Všechny ty básně, květiny, všechna sladká slůvka, romantika a dovolené na Bali jsou naprosto k ničemu, když nedokážete ženu občas poslat do prdele.

Kladní hrdinové to mají se ženami těžké.

Old Shatterhand mizí na konci každého filmu do zapadajícího slunce. Sám se svým koněm. Maximálně s Vinnetouem. Smutné. O Mirku Dušínovi a všech obviněních z utajované homosexuality snad ani nemusím psát. Přitom jen důsledně skrýval svoji lásku k Haha Bimbi, aby ji nepřivedl do rozpaků.  

Takový James Bond,

známý bouřlivák a rváč, naproti tomu v podstatě v každém filmu úplně uhrane novou kočičku. Člověk až přemýšlí, jak se mu to pořád daří, když nakonec většina z nich stejně pak umře. Navíc v tom samém díle! Žádná láska do konce života, žádný bazén na zahradě, žádné těhotenství. Dokonce ani rizikové!

Asi je to tak,

že celé mužské pokolení se optikou žen dělí v podstatě jenom na čtyři stáda:
1)    Evidentní odpad
2)    Samci = do třicítky jich pár vyzkoušet a pak si aspoň nechat zdát o divokém sexu s nimi.
3)    Potenciální otcové mých dětí = jednoho si vybrat, aby kolem mě na předměstí postavil dům a udělal mi dítě.
4)    Žofré = do konce života se na něj dívat v televizi.

Každý by chtěl být samec

ideálně celý život. Jenže v určitém věku je na místě si říci, že je lepší, když s vámi aspoň jedna žena sex skutečně provozuje, než že 1000 žen o sexu s vámi pouze sní.  

Tenhle text jsme napsali pro časopis Marianne.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#37

Mobil v posteli

Mobil v posteli
Michelle

Poprvý jsem ho viděla někde na Facebooku,

na nějaké fotce své kamarádky. Nerozbušilo se mi přímo srdce, spíše pár orgánů o trochu níž, nicméně bylo jasný, že mám problém. Jasný to začalo bejt v momentě, kdy jsem si ho už přes dvě hodiny googlila.

Za pět hodin googlení

jsem o něm věděla už úplně všechno. Krásnej, chytrej, udělanej, sofistikovanej. Řekněme si to na rovinu: jsou situace, kdy jde ženské přátelství stranou. (Zpravidla je to kdykoliv, když chce ta druhá žena to samé, co ta první). Zašla jsem na pár akcí, kde byl taky, a kdykoliv byla šance, ochomýtla jsem se kolem. Asi jsem vypadala fakt zoufale, protože to nakonec vyšlo.

Skončil u mě doma.

Ta kamarádka nás sice dodnes spolu nemůže vidět, ale to mě vůbec nesejří, protože jsme od té doby nerozlučnej pár. Miluju ho.

Říkám mu úplně všechno.

Vydrží celou noc. Ještě mě nikdy nenechal ve srabu a pamatuje si jména všech mých kamarádek. Sex mám kdykoliv si řeknu. Pravidelně volá mojí mámě, platí za mě většinu účtů, chodí se mnou do všech těch cool restaurací a kin, kupuje mi, na co si vzpomenu, a má fantastickej orientační smysl. Jako vážně, kdykoliv se ztratíme, ví přesně kde jsme. Má fantastickej přehled. Vůbec nechápu, jak to všechno zvládá.

A teď mi pánové řekněte, jak přesně chcete mému iPhonu konkurovat.

Mobil v posteli

sám o sobě vztah nekazí. Vztah kazí srovnávání mobilu s partnerem, který leží vedle vás. A to může chlap vyhrávat jen první tři měsíce. Poctivým výzkumem jsem ale přišla na to, že mobil v posteli dokáže vztah naopak velmi posílit.

Když tam teda máte jen jeden.

A otevřete tu správnou stránku.

A jste na stabilní WiFi.

Miloš

Z mobilu se stalo takové naše druhé přirození.

Bez povolení toho druhého je neslušné na to sáhnout a my muži na mobil dnes saháme v podstatě častěji než na vlastní penis. Jenže zatímco čumět kdekoliv do mobilu je dnes v podstatě standard, tak masturbovat na veřejnosti je stále bráno jako společenský poklesek.

Mobil (stejně jako přirození)

často používáme na tak intimním místě jako je záchod. Z močení s mobilem u pisoáru se stala úplně nová mužská disciplína, se kterou se třeba honitba, myslím divoké zvěře, vůbec nedá srovnat.

Když se dnes kdekoliv píše

o nefunkčním vztahu, tak na ilustrační fotce je muž a žena v posteli. Jeden z nich má v ruce mobil, ten druhý je otočený zády a tváří se nešťastně. Role se mění podle toho, zda čtete pánský nebo ženský časopis.

Z mobilu v posteli

se pro nás muže stal neomylný indikátor stádia našeho aktuálního sexuálního vztahu:

  • Zvířecí sex hnaný nespoutaným chtíčem. Mobil nestihneme do ložnice vůbec vzít.Protože občas nestihneme ani dojít do ložnice.
  • Občasný milý a něžný sex. Na mobilu stihneme spořádaně nastavit letový režim a budík.
  • Povinný sex hnaný potřebou udržet vztah. Užíváním mobilu v posteli stíháme sex včas zažehnat.
  • Samota. Na mobilu stíháme střídavě sjíždět porno a Tinder.

Tak milé ženy,

až si budete zase brát mobil do postele, mějte prosím na paměti, že je těžké:

  • rozesmát vás, když už se něčemu smějete a my nevíme čemu.
  • rozněžnit vás, když vás před tím už rozněžnil Brad Pitt.
  • přivést vás k orgasmu, když držíte mobil a ne...

Pro nás muže je nakonec nejdůležitější, abychom v posteli mačkali ten správný čudlík. Myslím samozřejmě off.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#36

V koupelně

V koupelně
Michelle

Kosmetika je moderní ženské náboženství.

Je to víra bez důkazů. Víra v zázraky, které nikdo nezažil, ale všichni věříme, že to tak je. Pokud dodržujete správný postup, vyjde to. Nemodlíme se k Bohu, ale k firmě L’Oréal: Prosím, ať tenhle krém na celulitidu konečně zabere.

Koupelny jsou naše malé chrámy,

do kterých se pravidelně uzavíráme k ranním a večerním modlitbám, čekávajíce, že právě my budeme vyvolení, tedy mezi těmi devíti z deseti, o kterých mluvili v reklamě.
Čím déle zázraky nepřicházejí, tím jsou naše přípravky dražší nebo víc bio.
Žena je jediný tvor na této planetě, který věří tomu, že potře-li se mastnou tekutinou, zhubne. A napatlá-li se různými barvami, zkrásní. Potře-li si vlasy přípravkem z mateří kašičky, přebije geny a vyzraje nad přírodou.

Z vlastní praxe vím,

že čím línější jsem, tím víc přípravků mám v koupelně. Iluze, že vše jde dohnat kosmetickými přípravky, je lákavá. Ve svém krátkém životním období, kdy jsem byla sportovkyně, jsem měla v koupelně jen sprcháč a šampon na vlasy. Teď, když už nesnesu sledovat sport ani v televizi, mám zabranou půlku koupelny.

Všimli jste si, že silnější ženy,

mají téměř vždy krásný make-up a výrazné pěstěné nehty? A že ženy s krásným vysportovaným tělem často nenosí make-up? Ne, není to tím, že jim make-up překáží v jejich aktivním životě. Je to jiná skupina, věřící v jiné náboženství. V takové, které se dá dokázat a přináší reálné výsledky. A nesmyje ho déšť ani nedojde. Věří v sebe. A ve sport.

Miloš

Co se drogistického vybavení týče

(pozor, neplést si s drogami!), je pro muže výhodné mít ženu. Ono totiž, když na to přijde, tak jediné, co potřebujeme, je kartáček na zuby. Ale i ten se dá takříkajíc vypůjčit. Všechno ostatní je u ženy na polici. Žena se svými hygienickými potřebami a mnohem nižším prahem odolnosti vůči nejrůznějším druhům sebeznečištění představuje v podstatě stále otevřený zásobovací kanál z drogerie.

Nemyslím, že bychom my mužové

byli nějací neandrtálci, ale bez mýdla, bez pasty na zuby a bez šamponu vydržíme prostě o něco déle. I ta pěna na holení se vždycky objeví plná dřív, než ji muž stihne koupit, protože vousy prostě škrábou v tu nesprávnou chvíli.

Je to jedna z psychologických válek

ve vztahu, kterou jsou ženy odsouzeny prohrávat na plné čáře. Muž po rozchodu je zanedbaný. To je takový románový stereotyp, který v moderních časech převzaly seriály nejrůznějšího druhu. A bývá to tak. Ovšem není to proto, že by muž truchlil, nevycházel z bytu, nedbal o sebe a tím dával světu kolem najevo, že je rozervaný a zničený samou láskou. On prostě zkrátka najednou některé věci praktického života nemá na dosah ruky. A zjistit, kde se vlastně takové věci jako pasta na zuby kupují, nějakou dobu trvá.

Říká se, že moderní muži

nastupující generace jsou takoví mamánci. Je to pravda. Není to ale tím, že by byli dnešní muži změkčilí, že by byli méně schopní nebo zaostávali oproti svým předchůdcům, co se velikosti ega týče. Oni prostě jen mohou hledat, kdo jim bude doplňovat pěnu na holení, mnohem déle než generace mužů před nimi.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#35

Kompromisy

Kompromisy
Michelle

Už při vstupu do vztahu s mužem

dělá žena jeden velký kompromis. V porovnání s řadou malých kompromisů, které následují, je to tedy zanedbatelné.

Žena chce:

- mít doma pořád uklizeno,
- jíst zdravě,
- povídat si,
- občas okořenit něžný romantický sex brutální souloží na (umyté!) kuchyňské lince,
- být pro něj jediným sexuálním objektem,
- aby měl rád její kamarádky,
- aby měl rád její matku,
- aby týden před menstruací zmizel.

Muž ví, že je pro něj dobré,

aby chtěl totéž, jen se toho tvůrčího procesu nechce účastnit. A tak se oba po zbytek svých životů snaží najít kompromis a vymýšlejí různé ústupky a náhražky, aby večer usnuli hlavou k sobě.

On uvaří. Ona pak týden uklízí kuchyň.
On chce vyzkoušet pár věcí z péčka. Ona týden nesedí.
Ona chce psa, on chce kočku. Mají psa. On ho venčí.
Ona za ním přijde do hospody. On už tam nikdy nemůže.
On chce jít na Starwars, ona na Twilight. Koukají doma na Novu.

Ale někde mezi tím koukáním na Novu

a obědváním vestoje jsme vlastně rády, že ty kompromisy můžeme dělat. Jinak bychom nikdy neviděli, že Jaromír Jágr umí opravdu bruslit a že jde opravdu souložit hlavou dolů. Jen to jen takový malý kompromis za všechny ty naše nároky, které na muže máme. Jak mi řekl jeden můj kamarád: „To nezvládne ani tvůj pes, a to ho máš na vodítku a krmíš ho!“

Miloš

Základní mužské dovednosti jsou:

1. Naštípat dřevo nebo aspoň umět naštípané dřevo ukrást.
2. Zabít kapra paličkou a nevyrazit při tom zuby sobě ani přítelkyni.
3. Přijímat kompromisy a neříct při tom jediné slovo.

Ve vztazích je to tak zařízené,

že žena nachází kompromisy nezastavitelným přívalem verbálních projevů. Nabídkami, vábením, výhrůžkami, argumenty, citovým vydíráním, citovými výlevy a v neposlední řadě i tím, že opakuje pořád dokola to samé.

Muž naproti tomu přijímá

kompromis tak, že zpravidla mlčí a ve správný okamžik řekne: „Dobře!“ Umět ve vztahu nacházet kompromisy je pro nás muže skoro tak důležité, jako jestli máme pevnou erekci. Možná ještě důležitější, protože bez erekce se občas obejdeme, ale bez vypraného oblečení sotva.

Vztah prostě funguje systémem

něco za něco, a kdo by to popíral, tak je buď blázen, nenapravitelný romantik, nebo zkrátka podpantoflák. Vztah je prostě ve skutečnosti každodenní cynická hra o překračování nejrůznějších hranic a návratech se za ně. Je to prolínání dvou světů, kdy bytost vzniklá soužitím dvou lidí má dva mozky, které se neustále hádají o nadvládu nad svým společným životem. Bohužel jenom jeden z těch mozků je řízený mužským libidem. Je to střet nabídky s poptávkou, proti kterému je Wall Street jako hrát piškvorky s batoletem.

Mužové, nedávejme své území lacino.

Všichni totiž víme, že vůbec nejhorší při hledání kompromisu je, když nám žena poví: „Podívej se, jak to má Máňa s Pepou, nevím, proč bychom to tak nemohli mít taky.“ Prostě jak to říkal Magor Jirous: Podáte ďáblovi prst a vezme si celou ruku.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#34

Sestěhování

Sestěhování
Michelle

Nastěhovat se ke svému

příteli do bytu vyžaduje mnoho úporné práce předem. Hlavní náplň práce spočívá v nenápadném a dobře plánovaném zanechávání vlastních věcí na různých místech jeho bytu, aby si zvykal na hezké a čisté věci. Klasicky to začíná zubním kartáčkem, kosmetickou taštičkou a kalhotkami.

Nastěhovat si přítele k sobě

domů vyžaduje naopak hodně úporné práce potom. Hlavní náplň této práce spočívá ve zvykání si na věci, které nejsou hezké. Bydlet se svým přítelem je pro ženu jedinečná možnost poznat, kolik kabelů k počítači existuje, kolik existuje výrobců černých ponožek a kolik věcí mu byla schopná darovat jeho bývalá.
Nic z toho nechcete mít doma. Ale budete to mít doma, protože teď jste pár.

Připravte se na to,

že když se k vám stěhuje on, uvidíte konečně všechny ty věci, které schovával do skříně a pod postel, když jste u něj přespávala. Poznáte konečně všechno, co se vám dlouhé měsíce bál ukázat.
Až mezi krabicemi v chodbě − tedy když už je pozdě − spatříte poprvé ty rodinné klenoty: kukačky po babičce, ušák po bývalce, diplomy z plavání, krabice od všech počítačů, které kdy vlastnil, hokejové vybavení, sbírku cédéček, pět holicích strojků a krabici kabelů, z nichž u osmačtyřiceti nikdo neví, k čemu jsou.

Na prvotní šok

ze všech jeho nevkusných kusů nábytku navazuje fáze testování, kolik vousů a chlupů zvládne pojmout vaše umyvadlo v koupelně a jak moc vrže záchodové prkýnko, když ho dáváte několikrát denně do jiné polohy. Poté co fáze testování uteče jako voda, plynule vstoupíte do fáze zbytek života, ve které jde pouze o to, co si dáte dnes k večeři a kde má trenky.

Žena.

Jediný tvor na planetě, který nenápadně rozmisťuje po doupěti svého samečka své věci, aby se k němu mohla co nejdřív nastěhovat a zbytek svého života sbírat ze země jeho věci.

Miloš

Sestěhování je postupný proces,

ke kterému vede nenápadné zanechávání věcí v bytě partnera či partnerky. Vše vrcholí tím, že vám partnerka pořídí vlastní kartáček, abyste ho nemuseli nosit v batohu.
Mírně vám tím naznačuje, že půjčovat si ten její se může napoprvé jevit jako celkem romantický projev důvěry, ale opakovaně už je to nechutné. Taky vám ukáže, jak funguje pračka, a vy ji začnete používat, protože jste zamilovaní. Docela dlouho pak trvá, než se zase všechno vrátí k normálu.

Pro dnešního muže

je sestěhování v podstatě skoro tak velký krok jako svatba. Jenže zatímco svatba má spíš symbolický charakter, tak po sestěhování už některé věci nebudou nikdy stejné.

Vsaďte se,

že partnerka krájí chleba úplně jinak než vy. Máslo zcela jistě nekrájí, ale seškrabuje. Nebo naopak. Prostě jinak než vy. Když máte chuť na pivo, otevřela by si víno.

Kapitola sama pro sebe

je, že najednou máte spoustu společných večerů a nemůžete se tomu vyhnout. Postupem času si vytvoříte celou řadu sdílených strategií, jak zařídit, že nemusíte být nutně spolu, a přitom se nerozejdete, ale zpočátku je to složité. Zvlášť když máte televizi, u které platí zákon schválnosti. Třeba vždycky když dávají finále Ligy mistrů, tak na nějakém zasutém kanále běží Angelika, kterou žena prostě musí vidět. Protože Žofré.

Závěrem pár rad pro ty,

které sestěhování teprve čeká:
1. Lepší je umět s pračkou než muset věšet mokré prádlo.
2. Neargumentujte tím, že maminka něco dělala jinak.
3. Nesnažte se konkurovat Žofrému.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#33

Koupaliště

Koupaliště
Michelle

Jsou místa,

kde jsou vám babičkovské rady typu „Je důležité, že jsi chytrá a máš dobré srdce“ úplně k hovnu. Jedním z nich je koupaliště. Ještě jsem tam nepotkala týpka, který by se ohlédnul za mým charakterem nebo za vysokoškolským titulem.

Pro dítě je koupaliště

jedním z nejzábavnějších míst, kde v létě můžete být. Postupem času se ale stává místem, kde skupina lidí snižuje vaše sebevědomí pouze tím, že se také svlékla. Návštěva koupaliště je pro ženu téměř v jakémkoli věku traumatickým zážitkem. Kdyby fitka neutrácela za reklamu v metru, ale ke každé vstupence na plovárnu by přikládala nabídku doživotního členství, měla by nás všechny.

Koupaliště je takové

pohádkové místo, kde většina žen věří několika mýtům:

1. Pokud přikryjete věci na dece ručníkem, zloději je nevidí.
2. Když si na plavky navléknete kraťasy nebo šátek, není vidět, že jste tlustá.
3. Kalhotky s nohavičkami zakrývají celulitidu.
4. Ta umělá prsa vám udělaly naprosto přirozená.
5. Být nahoře bez je přirozené a normální.

Když se s tímhle vším

nějak srovnáte a pečlivě vyberete cestu k vodě tak, aby vás během kličkované mezi dekami, vosami, dětmi, kelímky od piva a ženami nahoře bez vidělo co nejméně mužských skupinek zezadu, začnete - jakmile si poprvé smočíte nohu - stejně přemýšlet nad jedinou věcí: Chčijou do toho děti?

Stejně tam ale každý rok jdu.

Většinou tedy jen jednou. Na téhle první návštěvě koupaliště je obzvlášť skvělá jedna věc. Většinou mám po zimě tak bílomodrou barvu, že se mnou šňůrka od tamponu, neohrabaně vyčuhující z kalhotek, krásně splývá, a nemusím se tedy bát nějakého faux pas.

Ilustrovala
Bára Balgová

Miloš

Koupaliště, to je vynález!

Dokonce bych řekl, že z hlediska dějin vztahu mezi mužem a ženou jeden z nejpřevratnějších. Koupaliště určitě vymyslel nějaký věci znalý psycholog. A jsem si jistý, že to byl muž.

Docela dobře věděl,

že v citlivých fázích dospívání je důležité se beztrestně seznámit s tím, jak ve skutečnosti vypadá obnažená živá žena. To je zkušenost k nezaplacení. Jediná chyba je, že vymyslel i dámské převlékací kabinky.

Představa žen,

že jsou na koupališti pastvou pro mužské oči a v podstatě lovnou zvěří pro jejich obžerné po nahotě lačnící pohledy, je naprosto pravdivá. Ovšem dnes je to o trochu jiné než před sto lety, kdy plavky vypadaly jako vybavení pro pokročilé potápěče. Dnes zůstává mnohem méně prostoru pro fantazii a nutno říct, že je to někdy škoda.

Rozhodně nejsem žádný puritán,

ale nahota je dnes tak moc všudypřítomná, že skutečně už nikoho nepřekvapí. Prostě se zredukovala na způsob, jak přitáhnout pozornost mužů k čemukoli. Na reklamě na auto samozřejmě nemůže chybět lepá dívka v plavkách, v reklamní přestávce při televizních sportovních přenosech dívka ve spodním prádle nabízí přípravky na podporu erekce. A tak dále a tak dále a vlastně no a co.

Pravda je ovšem,

milé dámy, taková, že vaše nahé tělo je sice třeba hezká věc, kterou my mužové bez rozdílu věku a společenského postavení nesmírně rádi okukujeme, koupaliště nekoupaliště, ale z perspektivy celého života je to lákadlo jenom na opravdu směšně krátkou chvíli.

Z dlouhodobého hlediska je určitě lepší než do plastik a čím dál menší plochy plavek investovat do kurzů improvizace a rétoriky.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#32

První debata o dítěti

První debata o dítěti
Michelle

Kdyby to bylo na nás ženách,

ptaly bychom se na prvním rande na úplně jiné věci. Samozřejmě že s narůstajícím věkem přibývají otázky praktické a ubývají ty o hokejových kartičkách, pogách a pokémonech. Ale někdy kolem dvacítky zjistíme, že většina otázek, na které nutně potřebujeme znát odpovědi, muže vyděsí. Takže se na ně neptáme a ztrácíme nejlepší roky svého života tím, že se je snažíme vypozorovat z jeho chování.

Jinak bychom se, podle věku, ptaly na:

20: Znáš někoho, kdo s tímhle diplomem uživil rodinu a dvě děti?
22: Když mě tvoje máma nebude mít ráda, přestaneš se s ní stýkat?
24: A budeš někdy dělat něco, co mě a naše děti uživí?
25: Máš velký byt, do kterého se můžu nastěhovat?
28: Vezmeš si mě do tří let?
30+: Chceš mít do roka dítě?

Muži se mylně domnívají,

že debata o dítěti znamená, že chceme mít děti. Neznamená. Chceme se o tom jen bavit. Chceme do debatního kroužku, který se sebou samými vedeme zhruba od dvaceti, přizvat dalšího účastníka.

Až po několika letech

vnitřních monologů si totiž dovolíme vyslovit myšlenky o dítěti nahlas. Teprve pak jednoho dne v posteli během mazlení navrhneme, jestli bychom neměli být tři. V našich hlavách − jelikož o tom přemýšlíme už roky − máme všechno promyšlené: vybrané první dupačky, školku, jestli bude očkované, na jaké kroužky bude chodit, s kým se bude kamarádit a jak dopadne jeho/její první láska.

Jednoduše řečeno:

V momentě, kdy se žena ptá, jestli si nepořídíte miminko, už je na debatu pozdě. Nad touhle otázkou žena přemýšlela už na prvním rande. V tomto stadiu už má celkem konkrétní představu i o tom, jak budou vypadat vaše pravnoučata.

Miloš

Přijde období života,

kdy všude vidíte čápy. Ve snu vám krákavým hlasem sdělují: „Skončil ti život, teď už budeš jenom bdít a přebalovat.“ A hází po vás podělané plenky.

Vůbec nechápu,

proč je symbolem rození dětí čáp, a ne třeba nějaké mnohem milejší zvíře. Třeba kuna. Možná proto, že čáp má dost velké rozpětí křídel, aby tu hromádku vřískajícího štěstí udržel ve vzduchu, a kuna by ho vláčela po zemi.

Postupem času se nám mužům

ve většině případů začne ta představa dítěte vlastně zamlouvat. Zasít sémě. To tedy především a opakovaně. Předat genofond, navázat na pokrevní linii, vybrat jméno, mít si s kým zahrát fotbal, svádět na někoho nepořádek a mít někoho, kdo v rámci svých domácích povinností bude vynášet odpadky.

Možná v hlavě přeskakujeme

takové ty fáze, kdy to víc kaká než mluví, ale tam doufáme, že to máte trochu víc promyšlené vy ženy a my se nějak přizpůsobíme. Když naskočí první debata o dětech, je žena zkrátka vždycky o něco napřed před mužem.
My to musíme trochu vstřebávat, protože musíme v hlavě úplně změnit dosavadní pocit, že dítě je strašný průšvih. Musíme úplně přepsat takové ty poučky o bezpečnosti, o včasném vytahování nebo protrhávání.
Prostě to jsou reflexy, které usilovně budujeme a musíme je zbourat.

Muži jednoduše chvilku trvá,

než pochopí, že dítě je ten třetí do party, a ne vetřelec. Řekl bych, že by bylo mužům hloupé křivdit v tom, že by měli na prvním místě pohodlí.
Spíš milé ženy musíte v mužích posilovat pocit, že se dokážou postarat.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#31

Dovolená

Dovolená
Michelle

Rozmáhá se nám tady takový nešvar.

Muži, kteří berou své ženy na dovolenou do hor na zatěžkávací zkoušku. Jak říká můj kamarád Jarda: Když se mnou přežije hory, přežije se mnou všechno. Ženy kolem mě mají podobnou zatěžkávací zkoušku: berou svého kluka o víkendu do obchodního centra.

Je to fér.

Je to stejně fyzicky náročné, utratíte tam to samé jako za měsíc na horách, taky chodíte furt nahoru a dolů a po návratu jste taky rádi, že najdete sprchu a postel. Jet se svým klukem poprvé na dovolenou je velká zkouška. Je totiž několik situací, kdy by mu mohlo připadat, že jste kráva. A těmto situacím se musíme vyhnout.

Je nutné:

- mít sbalenou menší tašku, než má on,
- nemenstruovat,
- spát ve všem, v čem doma normálně nespíte,
- každý den se holit a líčit,
- neradit mu s plánem cesty,
- předstírat, že vám nevadí stan, pavouci, zima a déšť,
- vzít si knihu, při jejímž čtení vypadáte inteligentně,
- nechat ho vést a řešit krizové situace,
- trochu se bát ve tmě a tisknout se k němu a zároveň nebejt hysterka,
- nekontrolovat každých pět minut e-mail a sociální sítě,
- hlídat si, aby vás na pláži neviděl zezadu,
- nekouřit a nepít jako normálně.

Jednu z těchhle věcí zvoráte,

a jste do konce života hysterka, workoholička, control freak, alkoholička, frigidní fiflena, pipinka a stará panna. S celulitidou!

Jasně, můžete být taky holka do nepohody, jak to chlapi rádi říkají, a pak nepotřebujete seznam věcí, co nesmíte dělat. Jenomže holku do nepohody chlap nebere do hor kvůli testování.

Krom toho: věřte, že oni mají stejný seznam do obchodního centra, jen je o trochu kratší. (1. Neusnout. 2. Všechno jí pochválit.)

Miloš

Měl jsem to štěstí prožít dětství v devadesátých letech.

Těsně po sametové revoluci se otevřely hranice a kolony škodovek, žigulů i trabantů začaly proudit ke všem mořím, které na jih od Čech jsou.

Viděno zpětně si musím nesmírně vážit svých rodičů, že podobnou pouť byli ochotni vykonat i s námi. Rozuměj: se dvěma malými špunty, které mohli nechat na týden u babičky na Moravě a oni by šťastně drbali pašíka pod rypáčkem.

Auto se změnilo v kufr na kolečkách pro čtyři osoby.

Táta si dal čtyři turky a vyrazili jsme. Kdybychom žili v období antiky, vznikla by na toto téma nepochybně dlouhá řada nejrůznějších hrdinských eposů. O průjezdu Brennerským průsmykem, O proradných pohraničnících, O fascinaci prvním kornoutkem italské zmrzliny.

Pamatuju si, jako by to bylo dnes,

svůj první pohled na širé moře. Připadal jsem si jako Odysseus na pláži Ithaky před svojí velkou plavbou. Bylo mi osm let a radoval jsem se z každé nalezené mušle.

Nádherně bezstarostně jsem netušil, že mi za pár let naskáčou uhry a mým jediným problémem bude, jestli mě na pláži nepozoruje nějaká holka. Tehdy poprvé bylo všechno nové.

Poprvé je vždycky zvláštní,

a jako bychom pak celý život to poprvé znovu a znovu hledali. Možná proto vyrážíme za novými zážitky dál a dál, výš a výš.

Tenhle trochu nostalgický text bych rád věnoval svým rodičům právě proto, že dokázali mít vztah a sen, který unesl i tisícikilometrovou cestu v naprostém nepohodlí, a že jsme s bráchou byli součástí toho snu.

Nakonec mi připadá, že mít ve vztahu nějaké společné sny, je to nejdůležitější.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#30

Tma při sexu

Tma při sexu
Michelle

Ženská předehra na šest?
Zhasni!

Ženy chtějí mít často při sexu šero, nejlépe tmu. Nechtějí mít zhasnuto proto, aby si mohly představovat George Clooneyho. Na to můžou zavřít oči. Žena chce mít zhasnuto, protože se nelíbí sama sobě. Věřte totiž, že je těžké souložit a u toho si neustále hlídat faldy. Řízení letového provozu nad Schipholem je proti tomu zívačka. Se zatajeným dechem toho taky moc nezacvičíte.

Proto chce mít žena zhasnuto.

Přijde si tlustá, má celulitidu nebo je to, protože má jedno prso (nebo obě) menší. (Žena je tlustá už od narození. Nikdo jí nemusí říkat, že je tlustá, žena ví, že je tlustá ještě předtím, než je tlustá.)

Muž chce mít zhasnuto,

protože to s ženou za světla prostě nedá. Chce-li mít zhasnuto muž, věští to pouze to, že byla-li si žena nejista svým tělem, měla pravdu. Tma při sexu tedy znamená pouze to, že jednomu z páru se nelíbí žena.

Ale vztah není jen o vizáži, že?

Skvělý kompromis mezi tmou a září reflektorů je proto svíčka. V takovém osvětlení muž stále vidí sexy obrysy, a jako tvor vizuálně vzrušivý se tedy může obšťastňovat krásnými tvary své partnerky, zároveň ale nevidí tu celulitidu, rosol a zařízlá tanga (zepředu zařízlá).

Všechno by ale bylo jednodušší,

kdybychom všichni pochopili jednu věc: Lidi jsou obecně hezčí za tmy.

Ilustrovala
Bára Balgová

Miloš

Muži se rádi koukají

a ženy mají prostě většinou stejně zavřené oči. Vykládám si to tak, že muži jsou šťastní, že je to konečně naživo, a ženy si přehrávají za zavřenými víčky svůj soukromý pornofilm.

Provedl jsem malou analýzu toho,

co si o tmě při sexu myslí uživatelé nejrůznějších internetových fór. Na internetových fórech publikují zpravidla lidé s pronikavým intelektem a mistři zkratky, tedy jsem se rozhodl poučit. Zkušenosti uživatelů fór jsou značně rozporuplné, a pokud bych je měl zobecnit, mé závěry jsou následující:

1) Roli hraje věk

Petr, 16 let: “Tma při sexu? Je mi to jedno, hlavně, když je co šukat!”
Roman, 51 let: “Zpětně lituji každého šukání, kdy bylo zhasnuto!”

2) Roli nehraje vzhled

Libor, 25 let: “Miluju koukat na silikony a ještě, když je u toho holka vychrtlá, že ty kozy z ní
jako by trčí!”
Evžen, 21 let: “Holku je potřeba za něco chytnout, nejlíp za zadek, a rajcuje mě, když se vlní faldíky!”

3) Roli hrají zkušenosti

Adam, 18 let: “Radši za světla, nejhorší je, když se netrefíš, to pak vypadáš jako zvadlej trotl.”
Lumír, 37 let: “To je fuk, trefim to, kam chci, i poslepu.”

Muž je v tomto ohledu poměrně primitivní stvoření.

V podstatě nejdříve řeší, jestli sex je, a teprve potom přemýšlí, jak by to vylepšoval. Z toho plyne, že i v nejlepším zájmu muže i ženy je udržovat dlouhodobější vztah, aby bylo co vylepšovat. Ne všechny nahé ženy se muži líbí, ale je fér přiznat, že většina ano.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#29

Vaření

Vaření
Michelle

Když žena řekne, že neumí vařit,

znamená to něco úplně jiného, než když muž řekne, že neumí vařit. Když to řekne muž, opravdu to znamená, že umí uvařit jen vodu na čaj. Když to řekne žena, znamená to, že umí několik druhů těstovin, salátů, sendvičů, polévek, cokoliv zapečeného, ryby, kuře a pár omáček.

Moje kuchařská historie měla několik fází.

1) Naučím se rodinné recepty!

Toto období trvalo dlouho. Vrcholem bylo, když jsem přizvala svou babičku, aby mě naučila její božskou svíčkovou. Babička k nám dorazila na víkend a po zběžné inventuře mé kuchyně prohlásila, že by radši vařila svíčkovou na horách pod stanem než u mě v kuchyni. Chybělo jí asi 12 pomůcek z 20, přičemž jsme se neshodly ani na základní terminologii, co je kastrol a struhadlo, které jsem si myslela, že mám, ale babička je nazvala "hračkami pro panenky".

Asi po roce jsem byla naopak já u babičky

a učila jsem se vánočku. Babička vytáhla starý rodinný recept, abych si ho opsala, začala vše házet do mísy, přičemž žádná míra z papírku neplatila, protože babička vždy řekla: "Tohohle tam dáme víc, tohle vynecháme, tohle tam dej dvakrát, hele víš co? dáme tam i tohle!" Jediné, co z receptu zachovala, bylo: “Předehřejte troubu.”

2) Budu vařit podle kuchařky!

Když mi došlo, že z rodinných receptů se nic nenaučím, přišla fáze “budu vařit podle kuchařky”. Jelikož už jsem za sebou měla 2 dny v kuchyni s babičkou, sáhla jsem hned po Jamie Oliverovi, z jehož receptů jsem pochopila, bohužel, jen obrázky. Řekla jsem si tedy, že to bude kulturními rozdíly a nakoupila jsem nějaké české kuchařky. Poté, co jsem pohořela i u skvělé Kuchařky pro dceru, která je psaná pro úplné debily, jsem přešla do další fáze.

3) Mám pět oblíbených restaurací,

ze kterých si ta jídla objednám. Poté už jen lehce zašpiníte kuchyň, aby to vypadalo, že jste to fakt vařili vy.

Miloš

Muž by samozřejmě vařit mohl,

ale většinou se mu nechce. Muž je buď špičkový šéfkuchař, nebo nevaří vůbec. Zpravidla ale rádi vyprávíme o tom, že muži mají při vaření větší fantazii. Což za nás všechny dokazují právě ti špičkoví šéfkuchaři.

Když poblíž není žádná použitelná žena,

máme my mužové zafixováno několik receptů. Souhrnně by se daly zařadit do kuchařky s názvem: Nouzovky. Především je to tedy chleba s máslem. Když není máslo, tak je použitelná i hořčice nebo kečup.

Odvážnější z nás jsou si schopní ukrojit i kousek sýra nebo salámu. Zeleninu krájíme jenom tehdy, když je poblíž žena, před kterou se chceme předvádět. Pak jsou tzv. kreativní nouzovky, ve kterých hlavní roli hrají vejce a párky. Pro toto pokročilejší odvětví vaření je důležité si pamatovat: vejce nepatří do mikrovlnky.

Ono vůbec pro muže není tak důležité

řešit recepty, postupy vaření nebo jak to všechno jde dohromady. Stejně jako je pro nás zásadní znát řeč těla, tak je pro nás důležité znát řeč nejrůznějších surovin, pamatovat si s různými jídly spojené rituály a alespoň trochu se pro vlastní dobro orientovat ve funkci různých kuchyňských spotřebičů.

Pro představu uvedu pár příkladů.

Brokolice k večeři = Nezapomněl jsi náhodou na narozeniny?
Česneková pomazánka k svačině = Noc bez sexu.
Hladká mouka = Je blbost snažit se holku zaujmout tím, že ji budeš z legrace šňupat.
Hovězí maso = Řekni medium a budeš vypadat jako znalec.
Kuřecí maso = Řekni médium a budeš vypadat jako blbec.
Hrubá mouka = viz. hladká mouka.
Sporák = pálí!
Vejce = ještě jednou, pro jistotu: nepatří do mikrovlnky.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#28

Dárky

Dárky
Michelle

Muži dávají ženám z nějakého důvodu

dárky, ze kterých mají radost hlavně oni. Už jsem rozbalovala:

4 x sexy spodní prádlo
(Do kolonky sexy to spadá, jakmile je tak malinké, že se do toho nejde vysmrkat, a tak průsvitné, že to vypadá, že jste si otlačila někde prdel nebo se vám ušpinily bradavky. Většinu to taky poznáte tak, že to vypadá jako dva odličovací tamponky spojené šňůrkou.)
1x kuchyňský robot
2x pánvičku na palačinky
3x knihu Jak snadné je přestat kouřit
1x vstup do swingers klubu
1x celoroční vstup do fitness centra
1x benzín do auta
12x kosmetickou taštičku

Přitom jsem vždycky chodila s chlapem,

co nebyl debil. Ale jakmile přišlo na dárky, ztratila se jejich láska k silným a nezávislým ženám v jakési černé díře a já rozbalovala mixér, pánvičku nebo pouta. Předurčuje mě fakt, že mám větší prsa, k tomu, že mám dostávat kosmetiku a pánvičky? Asi ano.

Jedné mé kamarádce

dal její přítel k narozeninám žádost o ruku. Představuju si druhý den v práci v kuchyňce:
„Cos dostala od Marka k narozkám?“
„Ále, doživotní monogamii a povislá prsa po porodu. Ale byl k tomu prsten!“

Vlastně ty muže chápu.

Odhlédnout u nákupu dárků od genderových stereotypů je těžké. Já v tom taky nijak nevynikám. Taky skončím často s peněženkou, hodinkama nebo holicím strojkem. Posledních pár let se ale snažím z toho vytěžit to zábavné. (Třeba vystresovat své přátele na Facebooku v polovině října, že vy už všechny vánoční dárky máte koupené, to je k nezaplacení.)

Miloš

Nevím, zda je to obecně mužská vlastnost, ale jsem úplný hlupák,

pokud jde o pamatování si dat narozenin, svátků a jiných výročí. Naštěstí se to už o mně celkem ví. Dokonce je to o mně známo do té míry, že mi před různými významnými daty přijde nezávisle na sobě několik smsek od mých rodinných příslušníků či dobrých přátel, abych nezapomněl.

Rád dávám dárky, ale nerad je vybírám.

Co se toho týče, připadám si naprosto zoufale nekreativní. Snažím se druhým nezávidět, ale jestli něco skutečně závidím, tak to, když je někdo šikovný a nějaký hezký dárek prostě vyrobí. Od dětství jsem to párkrát zkoušel, ale skončilo to vždycky žalostně.

Buď jsem se u toho zranil, nebo výsledkem bylo cosi, co jsem vůbec nezamýšlel. Máma mi vždycky říkala, že nezáleží na tom, co se daruje, ale jestli je to od srdce. Nicméně, když se snažíte složit nějaké hezké origami a je z toho vždycky papírová koule, jsou všechna vzletná vyprávění k ničemu.

Největší vynález by byl,

kdyby někdo vymyslel univerzální dárky. Něco, co zaručeně udělá radost každému a nemuselo by se o tom moc přemýšlet. Představte si, jak snadné by bylo nakupování před Vánoci.

Prostě by byl jenom jeden obchod s univerzálním dárkem. Všichni by si navzájem dali univerzální dárek, nikdo by nebyl zklamaný, nikdo by si nic nezáviděl a žádné dárky by se nemusely vracet nebo vyměňovat. To by bylo radosti.

No jo, je to pitomost.

Prostě u dárků nejde o dárek, ale o darování. Nejde o to dát něco, ale dát si záležet. Takže mužové, kteří jste, co se dárků týče, podobní zoufalci, těším se zase na viděnou na Štědrý den.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#27

Ženská a mužská logika

Ženská a mužská logika
Michelle

Ženská logika

je takový roztomilý oxymoron. My ženy nemyslíme logicky. Jinak bychom nikdy nemohly být s muži. Nejlépe to vystihuje ten známý vtip: Nesnaž se rozumět ženám. Ony jedna druhé rozumí. A proto se vzájemně nenávidí.

Jelikož ženy nikdy nebudou

tak silné jako muži, vyvinuly si za ta staletí jiné zbraně. Co nezvládnou fyzickou silou kompenzují pasivní agresivitou a dusnem. Historie potvrdila, že pasivní agresivita a dusno je mocnější než fyzická síla. Pomocí několika slov ovládáme svět.

FAJN.

Půjdete-li se hned zabít, ušetříte si dvě hodiny utrpení. Žena zkouší, jestli víte, co se děje. Pokud přiznáte, že to víte, nijak situaci nepomůžete. Pokud přiznáte, že to nevíte, následují dvě hodiny utrpení.

NIC.

Znamená NĚCO. Něco znamená vždycky průser. V průseru lítáte vždy vy, nikdy ne ona. Máte 10 vteřin na to, abyste přišli na to, co se děje, než přeskočíte plynule do fáze FAJN.

JAK CHCEŠ.

Máte 5 vteřin na to, udělat věci tak, jak navrhovala ona. Jinak přejdete do fáze NIC.

COŽE?

Tato otázka neznamená, že vás neslyšela, ale že vám dává čas změnit názor.

JSEM TLUSTÁ!

Poslední a jediná šance okamžitě zareagovat, že to není pravda. Zareagujete-li jakkoliv jinak, přecházíte okamžitě do fáze FAJN nebo NIC, podle aktuální váhy vaší partnerky.

VYPADNI.

Jestli teď odejdete, bude vám to připomínat následujících 20 let.

OMLOUVÁM SE.

Při nejbližší hádce vám vysvětlí, že omlouvat jste se měl vy.

Miloš

Pokud je v něčem mezi mužem a ženou

skutečně velký rozdíl, tak v tom, že žena má fantazii, která jí život komplikuje, a muž má fantazii, která mu život usnadňuje.

Mužský mozek se už od malička rozvíjí tak, aby byl schopen se ve složitém světě orientovat pomoí rychlých asociací. Máma - jídlo. Krteček - zábava. Tyto asociativní schopnosti během života dále rozvíjí a zdokonaluje.

V období puberty

se celý tento systém rozpadá a stává se poměrně jednotvárným. Holka - sex. Postel - sex. Večeře - sex. Šachy - sex.

S postupujícím věkem sex zůstává ústředním motivem, ale zdokonaluje se schopnost řadit asociace do logických řetězců. Holka - večeře - sex.

A zdokonaluje se schopnost vyřazovat řetězce, které jsou na první pohled nelogické. Holka - šachy - sex. Stáří je pro muže smutné v tom, že zapomínáme, o co nám ve skutečnosti šlo.

Muž je v podstatě zvíře,

které občas myslí, a žena je člověk, který občas nemyslí. Když se to vezme takto, tak existují čtyři možnosti, jak se mužská a ženská logika střetávají:

1) V danou chvíli nemyslí muž ani žena. Z toho je zpravidla dítě.

2) Myslí žena, ale nemyslí muž. Z toho je zpravidla taky dítě.

3) Žena nemyslí a myslí výjimečně muž. Z toho je Audi A8.

4) Když se výjimečně stane, že zároveň myslí žena i muž, tak je z toho zpravidla společná hypotéka.

Ono není podstatné,

zda se mužská a ženská logika dokonale setkávají. Pro přežití lidstva na tomhle světě je nejdůležitější, aby si v těch klíčových momentech nepřekáželi.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#26

Řízení

Řízení
Michelle

Když Bůh viděl, že máme

nedostatek krizových situací, ve kterých můžeme otestovat své vztahy (protože války, hladomor a celoplanetární živelné pohromy mu přišly už ohrané), seslal k testování našich partnerských svazků něco daleko horšího. Umožnil ženám, aby mohly řídit.

Řízení je malá sonda

do mezilidských vztahů. Chlapa totiž nejlíp poznáte, když řídí... te vy. Jak velkej je charakter, poznáte, když řídíte vy - jeho auto.

Mám řidičák přes 10 let.

Řídit mě naučil můj táta. Byl v tom skvělej. Prostě mi dal své auto a řekl mi, kde ho mám kdy vyzvednout. Prvních několik jízd se vedle mě nepřirozeně kroutil, zadržoval všechny ty rady, kdy si mám přeřadit a jak daleko mám být od cyklistů.

Fakt se snažil mě nestresovat.

Jednou mi večer po tmě na sedačce spolujezdce suše a poklidně řekl: "Michalko, zastav." "Proč tati?" "No, zastav a uvidíš." Po dalších 300 metrech cesty jsem konečně zastavila a táta říká: "Jsi mimo silnici. Už jedeme kilometr po polní cestě."

Oproti tomu můj přítel řidičák nemá. Já ho mám přes 10 let. I přesto, že nemá řidičák, ví o autech úplně všechno. I přesto, že já ho mám, nevím o nich vůbec nic. Peter má potřebu mi mé vědomosti po cestě vždy doplnit. Jediná potřeba, kterou mám pak já, je vysadit ho.

Většinou se pohádáme kvůli navigaci.

Peter pravidelně používá věty jako: "Pokračuj po hlavní. Jeď za tim třicítkou. Za 200 metrů odboč na er šestku."
Nevím, kolik je 200 metrů, natož jak se která silnice jmenuje.

Nikdy nevim,

jestli doleva, nebo doprava a jestli mám sledovat to červené auto, nebo to zelené. Heleďte, já mu přece u sexu taky neříkám Přitlač svou os pubis (stydká kost) na mou os ischii (sedací kost), ale řeknu jasně: níž, výš, doleva, doprava nebo hloubš. Nevím, proč se to chlapi nemůžou naučit i v tom autě. V posteli to evidentně zvládají.

Miloš

Možná máme smůlu, že se to před několika tisíci let zvrtlo v patriarchát.

Kdybychom žili v matriarchátu, řídily by přirozeně ženy a povinností mužů by bylo (pokorně) upozorňovat na jiná auta v blízkém okolí. Pravidlo přednosti zprava by tím v podstatě ztratilo smysl. Dálnice by měly v jednom směru pouze jeden pruh, protože předjíždění by bylo z hlediska společenských norem považováno za zbytečnou výstřednost.

Celý automobilový průmysl by vypadal úplně jinak.

Existovala by pouze jedna značka aut, ale svět by byl díky pestré paletě odstínů kapot mnohem veselejší. Nehod by možná bylo víc, ale malé odřeniny na kapotě by byly přirozenou součástí designu aut už od výroby.

Blinkry by se přirozeně nevyráběly vůbec. Případně jenom u podřadných sérií se silnými motory, které by sloužily výhradně k tomu, aby mužové měli vybití pro své primitivní pudy.

Milé ženy,

omlouvám se za ten stereotypní text. Vím, že neřídíte o nic hůř než muži. Vy to víte taky, ale nikdy byste to nepřiznaly, protože vám vlastně vyhovuje stav, kdy všechen čas, kdy muž řídí, máte samy pro sebe.

Ale to už brzy skončí.

Budou tu samořiditelná auta, která nás odvezou, kam jen budeme chtít. Řekneme do hodinek: "Chci do Kardašovy Řečice." Auto samo vyjede z garáže, naloží nás a my najednou budeme sedět vedle sebe na zadním sedadle. Budeme zoufale mlčet, protože na podobnou situaci nás nikdo nepřipravil.

Asi to bude ještě trvat,

protože manažeři velkých automobilek jsou převážně muži. Ale jednou ta chvíle přijde a pak už se té otázce nebudeme moci vyhnout: Jak s tím společným časem, kdy ani jeden z nás neřídí, vlastně naložíme?

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#25

Holení

Holení
Michelle

Můj známý mi jednou

vysvětloval vesmírný gender balanc nějak takto:
"Vy jednou za měsíc menstruujete, my se musíme každý den holit. Vy rodíte, my musíme na vojnu. Je to naprosto fér rozdělený."

Jenomže doba i společnost

se změnily: vojna se zrušila a plnovous je výstřelkem poslední módy. Pokud vím, tak menstruaci ani rození dětí v brzké době nikdo rušit nehodlá. Ba naopak nám k tomu všemu přibylo ještě to holení.

Od doby, co v televizi

běží reklamy na holicí krémy, žiletky a depilační pásky, mám pocit, že nesjede-li mi po mé oholené noze saténový šátek, není to prostě ono. Jelikož mi doma ani nevlajou celým bytem bílé záclony, nemám bílou pánskou košili, vybělené zuby a neosahávám se střídavě rukama a tím saténovým šátkem na čerstvě povlečené posteli, tak vlastně nevím, jestli to dělám dobře.

Oholit všechno

od obočí dolů - děláte-li to poprvé - je tak na den práce. Ten den můžete klidně vynechat jógu, protože pozice, do kterých se dostanete, vám ani jóga nezajistí. A samozřejmě na večer, pro jistotu, musíte zavolat instalatéra, aby opět zprůchodnil vodovodní trubky.

Proč to tedy děláme?

Pomineme-li pocit hladce oholené pokožky, který je opravdu první 3 hodiny, než to doroste, příjemný, používáme holení ještě na jednu věc.

Holení je ženská protiváha k alkoholu.

Jestliže alkohol uvolňuje zábrany a umožňuje, abychom z baru odešly s jakýmkoliv týpkem vstříc celonočním postelovým dobrodružstvím, tak věřte, že neoholené nohy, podpaždí a klín nás spolehlivě zastaví. Zachrání. Konkrétně tedy naši čest a jeho jemnou nepodrážděnou pokožku.

Ilustrovala
Bára Balgová

Miloš

Bůh stvořil svět za pár dní

a nezbývá než se ptát, proč dal člověku vousy. Možná by evoluce mohla být o něco rychlejší a funkce všech těchto našich pravidelných vyrůstání by mohla úplně zmizet ve prospěch druhého palce.

Představte si, co všechno by se dalo dělat, kdyby člověk měl místo vousů dva palce. Úplně by to změnilo televizní průmysl, protože bychom byli schopní na ovladači mačkat dvě tlačítka zároveň. O tom ostatním, co by se dalo, se stydím psát.

Vousy jsou nicméně dobrý tmel vztahů,

protože nikdo nemusí dlouho vymýšlet složité dárky. Chlupy a chloupky nejrůznějšího druhu prostě rostou a věnovat jako dárek holení je záchranná síť a základ byznysu nejrůznějších dárkových balíčků.

Kdyby tyhle dočasné součásti našeho těla, na jejichž smysl jsme dávno zapomněli, přestaly samovolně opětovně vznikat, tak by se v podstatě zhroutila celá vztahová ekonomika. A také zavedené uspořádání našich skříněk v koupelně.

Holky jsou stejně zpovykané,

ještě před sto lety byl ideálem krásy Rasputin, kterému se bimbal plnovous až někde mezi koleny. Dneska dáte pusu holce těsně po holení a ona by vás obvinila skoro z toho, že ji dostatečně nemilujete. Nejvtipnější je, že ty plnovousy jsou tak staré, že zase přicházejí do módy.

Možná jsou vousy a jejich délka

projevem společenského uspořádání vztahů. Všechna ta hejna hipsterů s nagelovaným plnovousem v podstatě jenom obnažují celospolečenskou neschopnost navázat normální dlouhodobý vztah, kde nejde o design a každý z partnerů se pravidelně bez větších řečí holí na těch správných místech.

P. S.:

Mužové, kdo to nevíte, pěna na holení vaší manželky nebo přítelkyně je stejně použitelná jako ta vaše.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#24

Rozchod

Rozchod
Michelle

Jsou zkušenosti, které mi moji rodiče

a prarodiče předat nemohou. Například mi neporadí, jak na sociální sítě, jak vysvětlit chlapovi, že domácí práce máme napůl, jak pracovat z Thajska nebo jak zvládnout rozchod. Není to jejich chyba, je to přirozený společenský vývoj. Je to pochopitelné.

Životní scénáře se změnily.

Moje generace už nezůstává s prvním nebo druhým chlapem. Moje generace jsou spíše singles, mingles a yuppies. Někde mezi těmi třemi skupinami proplouváme zhruba do pětatřicítky, kdy se uklidníme (= naučíme se dělat kompromisy, jsme unavení a chceme děti). Než se to ale naučíme, učíme se rozcházet.

My ženy vyplňujeme

to prázdno po rozchodu různě. Porozchodové drama má u nás zpravidla několik fází.

  • Zablokujeme ho na Facebooku.
  • Brečíme a zíráme do zdi.
  • Zařekneme se, že chlapy už nikdy nechceme ani vidět.
  • Vyprávění o rozchodu zjednodušíme na tezi, že chlapi se prostě bojí silných žen s názorem.
  • Změníme účes (zpravidla na ten, který se mu nelíbil).
  • Vyspíme se s někým v baru, abychom udělaly oficiální tečku za svým obdobím monogamie.
  • Vykřikujeme hodně věcí o nezávislosti a emancipaci.

Dle stupně melodramatičnosti

plánujeme mezi různými fázemi také přestěhování do jiného státu, zabití jeho nové přítelkyně, mažeme naše společné fotografie, děláme si fuck-to-do list na následujících několik měsíců, kupujeme sexy spodní prádlo, najdeme si nový koníček, začneme cvičit, hubnout a vysvětlujeme svým zadaným kamarádkám, že bychom ne-mě-ni-ly, kolik teď na sebe máme času a jak si můžeme dělat, co chceme.

Ženské nadšení ze single života,

ten božský pocit svobody, nezávislosti a toho, že muže nepotřebujeme, pak zpravidla končí u prvního pavouka v koupelně, montování IKEA skříně, prasklého topení nebo při první chřipce.

Miloš

Nevím, jak to mají holky, ale muži prožívají rozchod ve třech fázích,
které se délkou a intenzitou liší pouze podle toho, jakou má daný samec povahu a tělesnou konstituci.

1) Jsem sám!?

Super, lítám, mám se skvěle, dejte mi pivo a roštěnku. Hej, holky, tady přichází král džungle, sexuální démon a znalec orgastických tajemství.

2) Jsem sám?!

Ona snědla tunu čokolády a je mnohem krásnější než dřív. Je v pohodě a už mě nepotřebuje a já jako idiot čumím na zelenou tečku na FB chatu a čekám, že mi napíše.

3) Zbytek života.

Zvláštní kategorií jsou snílci, beznadějní romantici a básníci. V jejich případě se druhá a třetí fáze překrývají.

Dnešní společnost je velkou laboratoří rozchodů.

Možná poprvé žijeme v časech, kde si vystačíme bez partnera a ve stáří se o nás postará stát. Povrchních vztahů a povrchních rozchodů je tím pádem mnohem víc, protože odpadl podstatný faktor, který definoval vztahy po staletí: společně přežít.

Spoustu mých přátel říká, že jsou sami,

protože nikoho k životu nepotřebují. Ve skutečnosti to je ale spíše tak, že se vztahů bojíme. Bojíme se utrpení a ve světě, kde většina vztahů nepřežije celý život, musíme nutně zažívat rozchody.

Možná žijeme v časech jakési emoční bídy, kdy většina lidí je ve vztazích stále na odchodu.

Vzniká-li partnerstvím muže a ženy splynutí duší,

pak rozchod je v podstatě její smrt. A smrt bolí stejně jako všechna konečnost. Jenže stejně jako vidina smrti nás neodrazuje od života, neměli bychom se bát skutečných vztahů jenom proto, že mohou skončit.

Nakonec to, co z nás dělá lidi, je, že můžeme prožít lásku, která bolí.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#23

Technika

Technika
Michelle

Kde bychom bez ní byli.

Jak se asi žilo v době, kdy vztahy, vzdělání a pohodlí nevytvářela technika a informační technologie? Jak dramatické příběhy bychom všichni zažívali? Byli bychom všichni jako Romeo a Julie? Protože ti to projeli kvůli dvěma SMSkám. Kdyby si je totiž poslali, dopadlo by to celé šťastně.

Takhle je to celkem nuda.

Ženy sice mohou sbalit muže na charakter a inteligenci, což je - vezmeme-li v potaz historii ženské emancipace - vlastně taková žhavá novinka, stále však víc zabírá sbalit chlapa na vizáž a teplo krbu. A k tomu nám ženám technika nikdy nehrála do karet lépe. Při vhodné kombinaci těch správných přístrojů můžete mít chlapa doma za pár dní, dokonce i bez toho, abyste měla charakter a nebo byla inteligentní.

Dřív běhali muži po lesích

s mnoha různými nástroji a lovili. Teď lovíme muže my ženy. Zbraně se změnily, ale rafinovanost a krutost lovu nikoliv. Máme daleko silnější zbraně: používáme k jejich ulovení techniku.
K ulovení muže v 21. století potřebujete - v časové posloupnosti - následujících 13 zbraní:

Depilátor -> difuzér -> solárium -> telefon -> Tinder -> Liftago -> Kávovar -> Vibrátor -> Vaflovač -> těhotenský test -> ultrazvuk -> Remoska -> televize.

Pokud muž začíná tušit,

že byl uloven, a neví o vašem charakteru a inteligenci vlastně vůbec nic, nepanikařte. Kabelová televize a pár šikovných přístrojů v ložnici a kuchyni drží pohromadě nejedno české manželství.

Ilustrovala
Bára Balgová

Miloš

Muž je tvor rafinovaný.

Ovladač na televizi umíme celkem intuitivně používat k plynulému přepínání programů. Pokud máme ale použít kupříkladu pračku, snižují se naše praktické dovednosti na úroveň bezrukého šimpanze. Hádky ve vztahu významně zvyšují naši schopnost používat spotřebiče, které vydávají hlasitý zvuk: sekačku na trávu, cirkulárku nebo motorovou pilu. (Výjimkou je vysavač). Je totiž experimentálně prokázáno, že ženské hlasivky jsou v konfrontaci se skutečně velkým hlukem stále poměrně neúčinné.

Dávno minulé jsou doby,

kdy ovladač od televize představoval nástupce patriarchálních totemů a ženy provozovaly svůdné tanečky v kuchyni, aby si naklonily jeho vládce. Ukazuje to prostá statistika o českých domácnostech. Průměrný počet členů domácnosti jsou dva. Průměrný počet televizorů na domácnost jsou dva. Zdá se, že poprvé v dějinách má průměrný muž i průměrná žena svůj vlastní totem. Ale ruku na srdce: jsme díky tomu šťastnější?

Ačkoliv je mi třicet,

připadám si, co se techniky týče, v podstatě jako stařík vzpomínající na staré dobré časy. Kdo z těch mladých cucáků si vzpomene na diskety nebo hledání min? Nikdo z těch zpovykaných mladých si prostě už vůbec neumí představit, co to znamená rvát se s bratrem do krve o černobílý monitor a deset minut střílení rozpixelovaných nácků.

Pokrok je pokrok a nejvíce to ukazuje fakt,

že tento text pravděpodobně čtete na přístroji s několikanásobně vyšším výkonem, než měl ten, kterým NASA řídila přistání člověka na Měsíci. Proto si kladu otázku: kde se svým iPhonem přistaneme my?

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#22

Čas pro sebe

Čas pro sebe
Michelle

Učím se mít čas pro sebe.

Jestli to taky ještě neumíte, doporučuji vám zaregistrovat se na jedné skvělé sociální síti, která vás k tomu bude každý den motivovat. Existuje totiž jen na to, aby se na ní lidé chlubili tím, že na sebe mají čas. Jmenuje se Instagram.

Já vlastně odpočívám jen kvůli Instagramu.

Tam totiž fakt nemáte co jiného fotit. Díky bohu mám ale taky psa a občas chodím do nějaké kavárny, kde umí latte art, takže nemusím odpočívat úplně každý den. To by mě asi zabilo.

Jednou jsem své terapeutce

vysvětlovala, že odpočívat fakt umím a že to dělám často. A jak odpočíváte? zvedá obočí.
Chodím na procházky se psem. To není odpočinek, to venčíte psa. Aha, tak čtením, ráda si čtu a u toho nic nedělám. Děláte, čtete si, já se ptám, jestli někdy neděláte prostě nic. Jestli jste jen sama se sebou a neděláte vůbec nic.

Vzpomněla jsem si,

jak jednou vypadla elektřina a nebyl signál. Neměla jsem ale odvahu jí to říct nahlas. Ani jí ukázat svůj Instagram.

Tak jsem to zkusila.

Sedla jsem si doma na gauč a nic jsem nedělala. Jenom jsem koukala kolem. Díky tomu jsem si všimla 15 věcí, které potřebují opravit, 3, které musíme přemalovat, 2 pavouků, 3 chumáčů chlupů, které jsem ráno přehlídla, odložené skleničky, prachu na skříni, 1 křivé nohy od stolu, ponožky pod topením a zakutálené granule pro psa. Přepočítala jsem si to: 5 minut relaxace vyjde ženu zhruba na 5 hodin následného úklidu.

Když má totiž žena volný den,

pečuje o všechny a všechno kolem sebe. A někde na konci toho TODO listu si všimne, že ona je tu taky a že si může dopřát trochu času pro sebe. Oproti tomu muž to má úplně naopak. Celý den se stará sám o sebe a na konci dne si všimne, že je v bytě ještě někdo další.

Ilustrovala
Bára Balgová

Miloš

Existuje staré moudro, které říká:

Bůh stvořil svět tak, že jej v podstatě v jednom okamžiku a se vším všudy vydechl. Než se tak stalo, dlouho a mohutně se nadechoval.

Vztah je vesmír sám pro sebe.

Občas se v něm rychlostí myšlenky šíří nespokojenost a partnerka nám připadá jako velká černá díra, ve které mizí všechna radost. Prostor se zakřivuje a z blízkosti se stává nesnesitelná veličina. Turbulence do vztahového vesmíru patří a dost možná za ně často můžeme my sami, protože jsme se zapomněli nadechovat.

Jen si zkuste vzpomenout,

kdy naposledy jste byli týden někde úplně sami? Pokud je to moc složité, kdy naposledy jste byli úplně sami celý den? A myslím tím úplnou samotu bez sociálních sítí, bez přátel, bez dětí a bez partnerky. Samotu, ve které zůstáváte jenom vy a vaše myšlenky. To je moment, kdy se nadechujeme. Všechno se zpomalí a začnou se dít věci.

Smutnou pravdou dnešního světa je,

že se bojíme být sami se sebou. Zkrátka se to nenosí, protože by nám někde něco podstatného uteklo. Jenže jak v té záplavě poznat, co je skutečně podstatné? Sociální sítě nabízejí idealizovaný obraz lidí kolem nás jako těch aktivních, kteří si užívají života. Nutí nás za nimi nezaostávat a zažívat a zažívat.

Poznal jsem spoustu lidí,

kteří jsou zvláštně smutní. Žijí stíny vztahů a stíny vlastních kariér. Jedno i druhé opouštějí pro jiné stíny a ty pak pro další stíny. Žijí ve světě stínů, ve kterém sice nejsou nikdy sami, ale stejně si připadají osamělí. Zapomněli se nadechovat a jenom vydechují.

Jenže i ten dlouhodobý vztah je velká věc

a velké věci mohou skrze nás vzniknout pouze tehdy, když se sami dokážeme pořádně nadechnout. A pokud vás má partnerka ráda, bude po vás požadovat, abyste občas byli úplně sami se sebou.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#21

Hádky

Hádky
Michelle

Vztah je historie úspěšně vyřešených hádek.

Vědět, jak udělat výmyk a zvládnout to na bradlech, je možná praktické. Ale možná bych víc ocenila, kdyby mě ve škole naučili, jak se umět hádat. Já se to totiž učím už dvacet let a nemohu říct, že v tom jako samouk nějak extrémně vynikám.

Jsem expert na první tři kapitoly.

Tedy na to, jak někoho fakt dobře nasrat. Kdyby se z prvních tří kapitol dal dělat doktorát, měla bych konečně na LinkedInu vyplněný alespoň nějaký vysokoškolský titul. Od čtvrté kapitoly mám ale trochu mezery.

Umět se dobře pohádat

totiž není o tom, kdo vyhraje. Hádky nejsou o vítězství, což jsem se naučila (the hard way) někde v polovině čtvrté kapitoly.

Jenomže v ženském světě

je hádka často příležitostí, kdy můžete vytáhnout na toho druhého všechny věci, které vám kdy udělal. Nikdy se nehádáme o nevyneseném odpadkovém koši. Koš symbolizuje všechny nevynesené koše, které jste kdy doma našli. Za celý váš vztah. Za všechny vaše vztahy. Za všechny vztahy vaše a všech vašich kamarádek. V podstatě bojujete za lepší svět. Za lepší vesmír.

Jenomže muž se pořád hádá o odpadkovém koši. A tam to všechno začíná i končí.

Možná to často vypadá,

že jsme my ženy hysterické, melodramatické a náročné. My ženy to ale vidíme tak, že máme výbornou paměť, skvělé a rychlé analytické myšlení, nadstandardní rétorické schopnosti a úctyhodnou vytrvalost.

Miloš

Vztah mezi mužem a ženou je

sérií každodenních mikrodramat, která se odehrávají beze slov. Každý den zkoumáme hranice vzájemné trpělivosti. Hádka přichází zpravidla v momentu, kdy nahlas a s patřičným citovým zabarvením vyslovíme, co si myslíme o chování toho druhého. Většinou nám okamžitě dojde, že pocity a slova nejsou to samé, ale už to nejde vzít zpět. Další průběh určuje poměrně jednoduchá vztahová kombinatorika:

1) Pokud dominantní potká dominantní, říká se tomu italská domácnost.
2) Pokud submisivní potká submisivní, říká se tomu tichá domácnost.
3) Pokud dominantní potká submisivní, říká se tomu tradiční domácnost.
4) Pokud dominantní potká submisivního, říká se tomu krize moderního mužství.

Vztah je nepsaná smlouva a hádka je

v podstatě něco jako vymáhání platných podmínek a smírčí soud v jednom. Výsledkem může být celá řada situací na škále: jednostranné odstoupení od smlouvy až divoký usmiřující sex. Muži jsou v tomto ohledu trochu cyničtí hazardéři, a pokud mají při hádce sklopený zrak, není to většinou známka pokory, ale spíše toho, že pozorují se spravedlivým rozhořčením dmoucí se ňadra.

Vztah je v podstatě umělecká disciplína,

kde snad ještě více než jinde platí, že žádný učený z nebe nespadl. Také je to jediný druh umění, kde se vynikajících výsledků dosahuje díky schopnosti kompromisu. Takže během hádky je třeba zejména mít na paměti zlaté pravidlo, které zní: Učit se mít vztah jde dost těžko, když jsi sám.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#20

Hubnutí

Hubnutí
Michelle

V životě jde v podstatě o dvě věci.

Mít víc peněz a mít míň kil. Z nějakého záhadného důvodu to je v mém životě úplně naopak.
Přála bych si být tak tlustá, jako když jsem si poprvé uvědomila, že jsem tlustá, a mít tolik peněz, jako když jsem si poprvé řekla, že bych měla začít šetřit.

Ženský přístup k váze

se během života mění. Klasický vývoj vypadá zhruba takto:

1. Poprvé nás napadne, že jsme tlusté.
Nejkrásnější životní fáze ženy. Tlusté vůbec nejsme, pouze ležíme příliš často v ženských časopisech.
2. Poprvé neoblíkneme své oblíbené džíny.
Toto období jde s lehkou pasivní agresivitou překlenout tím, že z toho obviňujete svou práci, rodinné geny nebo antikoncepci.
3. Nemůžeme najít tanga.
(A to i přesto, že je máme na sobě.)

Můj kamarád Alex tvrdí,

že existuje ještě čtvrtá fáze, která je charakteristická tím, že muž musí ženu před sexem posypat moukou, aby podle toho, kde to zvlhne, poznal vstup.

Ženy nehubnou kvůli mužům.

Hubneme kvůli tomu, aby mohlo být při sexu rozsvíceno. My víme, že muži kostnaté modelky nechtějí. Vždycky si totiž radši vyberou ženu “krev a mlíko” z obálky Playboye (nebo jejich oblíbenou pornoherečku) než tu bílou plochou dívku z přehlídkového mola. Prý je to dáno antropologicky, muži si prý vybírají ideální samičku na páření.

Prý je podvědomě přitahují

široké boky, velká prsa a ten správný poměr mezi pasem a boky. Při pohledu na hubenou modelku z mola mužský mozek prý podvědomě vysílá signál: To ti přes zimu chcípne.

Jenomže v ženském světě

je pořád lepší zemřít šťastně hubená už příští zimu, než aby vaše tanga našli až při posmrtném omývání těla.

Miloš

Aby muž měl vážný důvod hubnout,

musí nejdříve projít opačným procesem, tedy ztloustnout. To probíhá nejčastěji v následujících fázích.

1) Pod tlakem stresu nebo zhovadilé životosprávy se ti provalí pekáč buchet. Kamarádky tě špičkují.
2) Pupek je na světě, ale ty si pořád myslíš, že stačí málo, aby ses ho zbavil.
Kamarádky se ti posmívají.
3) Pupek je už natolik součástí tvého života, že má jméno. Třeba Boris.
Kamarádky ti říkají, že s ním musíš vážně něco udělat.
4) Nemáš kamarádky.

Někde mezi fází tři a čtyři

je potřeba opravdu začít něco dělat, aby ses vrátil alespoň mezi fázi dvě a tři. Než se pustíš do nějakých větších akcí, jako je běh, posilovna nebo zvýšená sexuální aktivita, je třeba najít silné vnitřní odhodlání.

Uvědom si, že:

1) mít pupek na odkládání piva je zbytečný luxus,
2) pít pět piv denně není přitažlivé bouřliváctví, ale alkoholismus,
3) dát si s přítelkyní k večeři dvě kachny na půl není ve skutečnosti moc romantické.

A pamatuj si, že s postupujícím věkem to bude s motivací k hubnutí čím dál tím těžší, protože budeš mít manželku a nebudeš potřebovat tolik kamarádek.

Tloustnutí u mužů je zrádná věc.

V podstatě jsme odkázáni na dobrosrdečnou zpětnou vazbu našich žen. Pupky nám totiž rostou dřív než zadky a do našich oblíbených džínů se vejdeme ještě poměrně dlouho potom, co už si nevidíme na penis.

Ženy mají v tomto v podstatě výhodu, jejich zadek indikuje neomylně nadváhu mnohem dříve. Také neznám žádnou ženu, která by vlastní zadek nějak pojmenovala. Nakonec představa, že nějaká žena říká svému zadku Borisi, je opravdu divná.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#19

Zrcadlo

Zrcadlo
Michelle

Je mylně rozšířeným dojmem,

že ženy milují zrcadla. Ženy zrcadla nesnášejí. Je to jediný předmět na světě, který vám bez jediného slova říká o všem, co je na hovno.

Bůh vynalezl zrcadlo proto,

aby nám muži nemuseli říkat vše, co si o nás myslí. Chtěl zabránit válkám a utrpení. Aby to mužům ulehčil, seslal jim na zem zrcadla, která vám vždy ráda řeknou za ně, že jsme tlusté, máme celulitidu, jsme moc zmalované a máme zplihlý účes.

Jelikož to na nás nebylo dost,

Bůh seslal na zem ještě menší verzi ženského ponížení: zrcátka. To většinu z nás dorazilo. Zrcátka nám pravidelně říkají o tom, že neumíme parkovat, že neumíme odhadovat vzdálenosti, rozlišovat levou a pravou stranu a včas opouštět levý pruh.

Pro ženu je velký rozdíl,

jestli stojí u zrcadla v soukromí své koupelny, nebo u zrcadla veřejného. Máme-li u zrcadla společnost, zkontrolujeme vše jen tak zběžně, že: prohrábneme vlasy, smeteme rozdrobenou řasenku zpod očního okolí a přetřeme si pusu.

Jsme-li u zrcadla samy,

stává se čas relativní záležitostí. Kontrolujeme jídlo mezi zuby, holuby v nose, přetřeme všechno, co jde, srovnáme si prsa v podprsence, zkontrolujeme kružnice v podpaždí, naneseme deodorant, parfém, natupírujeme si vlasy, zkusíme pět verzí se spadlým ramínkem a bez něj a vyzkoušíme si pár grimas a vět, které budeme dnes někomu říkat. Když zbude čas, uděláme si selfíčko. Když máme ještě furt trochu času, tak to zrcadlo umyjeme (v případě, že jsme u sebe doma). To všechno s přehledem stíháme za časový úsek nazvaný Za minutku jsem venku!

Ale to Bohu nestačilo.

Jelikož lidstvo vynalezlo stahovací pásy, make-up a inteligentní parkovací systém, Bůh přišel s jeho vrcholným číslem: nasadil mužům do hlavy myšlenku, že zrcadlo můžou mít i nad postelí. A to už se obalamutí dost těžce, dámy.

Miloš

Co se zrcadel týče, ženy nám mužům něco tají.

Počítejte se mnou. Minimálně 20 minut denně po dobu 75 let. To máte 9125 hodin, což je 380 dnů! Průměrná žena stráví před zrcadlem více než rok života. Rok života!

V tom prostě musí být něco víc.

Přemýšlím, jestli my mužové máme nějakou podobnou činnost, která by nám v životě zabrala tolik času. Napadá mě jenom jedna, která se hodně vzdáleně blíží, ale rok života? To bychom se dřív umasturbovali k smrti.

Mám takové tušení, že za zrcadlem musí být nějaká říše

nebo nějaké jiné obrovské tajemství, které nám ženy nechtějí prozradit. Možná by bylo skrze zrcadlo možné najít vysvětlení onoho nespravedlivého faktu, že se ženy dožívají vyššího věku než muži. Ony ženy prostě před zrcadlem mládnou!

Ženy, nemyslete si,

my tomu jednou přijdeme na kloub. Zatím nám stačí pokradmu sledovat vlastní odraz ve výlohách a oknech. Nenápadně nedbalé upravování se tak, aby nás u toho nikdo neviděl. Smiřujeme se s tím, že jediné místo, kde se nebojíme prohlížet v zrcadle, je v bezpečí mezi ostatními muži v posilovně. Ale až jednou ještě více zženštíme, budou všechna zrcadla naše a pak vám nepomůže ani žádné hloupé pořekadlo o sedmi letech neštěstí.

Závěrem bych rád vyjádřil obavu,

že v tom žádné velké tajemství není a že ženy opravdu tráví před zrcadlem tolik času jenom proto, aby se líbily nám mužům. Pánové, rok života! On možná ten požadavek, abychom ženám pravidelně říkali, že jim to sluší, nebude tak přemrštěný.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#18

První sex

První sex
Michelle

Sexuální výchova na základce

byla stejná jako autoškola. Říkali jsme si, co se kde nachází, jak je co velké, k čemu to slouží a kam se dolívají jaké kapaliny. Ukazovali nám, jak se rozjet s ručkou, jak otáčet a hýbat různými věcmi dopředu a dozadu a sledovat stav vozovky a podvozku.

Jediné, co jste ale věděli z techniky jízdy,

bylo, kdy máte zastavit. Jak se to startuje, jste si většinou museli trénovat doma s někým, kdo už někdy startoval. Při každém parkování jste oponovali spolujezdci, že se to tam nikdy nemůže vejít.

V teorii jsme byli všichni machři.

Sledovali jsme filmy, ve kterých zkušení řidiči klátili jednu silnici za druhou, honili jiné zkušené řidiče, sledovali, jak pomocí ručky hbitě manévrují s vozem a zajíždějí to míst, kam byste se neodvážili. Vy sice stále ještě neumíte ani nastartovat, ale představujete si, že vaše první jízda bude vypadat přesně takhle, protože jste přirozený talent a máte dobré auto.

Stejně jako v autoškole

jste věděli, že to sice dělají všichni, ale že všechny ty pohyby nemůžete nikdy zvládnout synchronizovat tak, abyste neohrožovali dopravní situaci. Nemluvě o tom, že to ne vždy bylo na vás, protože jste se občas dostali do situace, kdy se zadřel motor nebo došla kapalina v rozstřikovači.

A podívejte se na sebe teď!

Zvládáme zatáčet, vnímat výstražné kontrolky, a dokonce i sledovat filmy o zkušených řidičích při samotném řízení. Dokážete u toho dokonce už i nenuceně komunikovat s ostatními účastníky dopravního provozu. Pochopili jsme, že pečovat o podvozek je klíčové a že občasná servisní prohlídka prodlužuje požitek z jízdy.

Jediné, co nám v té sexuální výchově

na rozdíl od autoškoly nezdůrazňovali, bylo, že vše je otázkou cviku a že se musíte vyjezdit, abyste byli dobrý řidič. Ale my všichni poctiví bereme i přesto bezpečnost na silnicích zodpovědně, a jezdíme proto kdykoliv můžeme.

Miloš

Sex jsem si představoval nejdřív jako skládačku.

To se nasadí na to, to se přiloží k tomu, to padne tam. Jakoby v podstatě stačila pouhá znalost jednotlivých dílků a jejich umístění ve schématu.

Když jsem se ji pokusil skládat poprvé,

pochopil jsem, že ačkoliv jsem celkem teoreticky znalý manuálu, tak je třeba určitá zkušenost. Přinejmenším je třeba respektovat, že celá jedna polovina dílků má vlastní vůli a pohybové nadání.

Poprvé jsem také pochopil,

že pro skládání skládačky je naprosto zásadní určitá manuální zručnost a alespoň elementární cit pro plynutí času.

Když obnažování dílků trvá příliš dlouho, je to trapné, když krátce, je to lascivní. Když je to moc zprudka, je to hrubé, když je to málo iniciativní, tak je to nudné.

Prostě jako ve všem platí, že je třeba poctivě hledat zlatou střední cestu a spíše nehledat zkratky, protože by taky člověk mohl zabloudit do tunelu.

Na skládačce je kouzelný onen okamžik,

kdy si obě strany uvědomí, že dojde ke skládání. Pozná se to na očích, na tvaru dílků, i na jejich chvění a viskozitě. Ovšem i ke správnému rozlišení tohoto okamžiku je třeba určitá zkušenost. Poprvé jsem ten správný moment poznal v podstatě až po samotném skládání.

Občas se mě kamarádky ptají,

na co mužové při skládání skládačky myslí. Většinou se tvářím tajemně, tajemně pozdvihuji obočí, potutelně se culím a v zájmu zachování mužského tajemství zarytě mlčím.

Omlouvám se všem kolegům v mužství,

ale dnes to prozradím. Nemyslím vůbec na nic. Protože od svého poprvé všichni vědí, že přílišné soustředění na nářadí je spíš na škodu věci.

Ilustrovala Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#17

Nemoc

Nemoc
Michelle

My ženy umíme utrpení snášet

o trochu lépe než muži, na tom se všichni asi shodneme. Bůh nás ženy totiž pravidelně už od útlého dětství trénuje, abychom pak v době největšího ohrožení, tedy když máme chřipku, přežily toto období s větší grácií a šarmem než muži.

Celé dětství nám někdo říká,

že jen díky tomu, že Popelka, Sněhurka a jiné princezny to utrpení dobře snášely, našel je princ a vše dobře dopadlo. Potom přijde puberta a my začneme pravidelně trpět každý měsíc. Pak přijde dospělost a my jsme postavené před jasnou věc: buď protáhneme basketbalový míč ďůlkem na kuličky, nebo rodinu mít nebudeme. Máme utrpení v krvi.

Strávili jste někdy pár dní

v čistě ženském kolektivu? Proti tomu je chřipka nic. Proto bychom mužům měly přestat vyčítat, že nic nevydrží. Oni vydrží hodně, jen jsou zvyklí na jinou míru bolesti. Třeba můj Peter celkem lehce snáší své virózy, ale vůbec nezvládá, když jsem nemocná já. Naposledy po prvních dvou dnech, kdy jsem ležela s chřipkou a měla pár drobných požadavků *, dokonce prohlásil, že když to vidí, tak nikdy nechce mít děti. A přitom já to dávala s šarmem sobě vlastním!

Tak pak bůh suď, kdo z nás vydrží víc.

( * Kde mám župan? Co bude k jídlu? Užs byl nakoupit? Uděláš mi čaj? Dal bys mi do něj citron? A zázvor neměli? Povlékl bys mi postel? Je ta voda převařená? Uděláš mi fresh? Přinesl bys mi ještě jednu deku? Dojel bys to za mě vyzvednout? To bude stejná večeře jako oběd? Dals do toho smoothie kiwi? Došel bys mi do lékárny? Uděláš mi svačinu? Podal bys mi prášky? Musíš tak hlučet, snažím se spát! Uklidil bys tu, prosím tě? Nevíš, kde je ta šňůrka od županu? Zatáhl bys žaluzie? Proč ta wifina jede tak pomalu? Přinesl bys mi tričko? Otevřel bys okno? Zavřel bys dveře? Podal bys mi knížku? Nechceš mi chvilku předčítat? Nespi, taky nemůžu spát! Roztáhl bys závěsy? Nemáme něco sladkého? Donesl bys mi med? Máme heřmánek? Na co se večer koukneme?)

Miloš

Ve věku na prahu puberty

jsem si přál být nemocný. Znamenalo to, že zůstanu sám doma, a jakmile se zavřou dveře od bytu za posledním členem rodiny, stanu se absolutním vládcem videopřehrávače. (Pro mladší ročníky je nutné uvést, že tehdy se filmy nestahovaly, ale nahrávaly na takové černé cihly přímo z televizního vysílání.) Protože jsem byl jediný v domácnosti, kdo uměl nahrávání časovat, tak se mi nezřídka zdařilo nahrát nejen film, který běžel od osmi, ale i film, který běžel po desáté... No a období nemoci bylo pak takovým malým soukromým festivalem těchto filmů.

Když jsem v pozdějším věku pochopil,

že naživo je to lepší než ve filmu, samozřejmě ochabl i můj zájem na tom, být nemocný. Totiž, zatímco běžně žena pečuje o muže, v období nemoci se role obracejí. Žena se zasypává posmrkanými ubrousky a muž ji zásobuje horkými tekutinami. Dojde-li na nejhorší, tak i pere. Když žena zmožená celodenním kýcháním usíná u dalšího dílu Sexu ve městě, mizí muž za nezadanými kamarády do hospody.

Mužové nemoc takzvaně přecházejí,

dokud jim z nosu neteče hlen tak mocně, že i silácké vymlouvání na šňupání kokainu působí legračně.
Mužům z nemoci zkrátka nic dobrého nekouká, protože o usmrkánka prostě žádná žena nestojí. Ani když je to vaše manželka.

Skutečnou výhodou rozdělení lidské populace na muže a ženy je,

že ženy mají u sebe vždy potřebnou výbavu. Pokud bychom totiž sestavovali žebříček nejúspěšnějších balicích frází, pak naprosto nepochybuji, že jednu z čelních příček by zaujímala věta: Slečno, nemáte náhodou papírový kapesníček?

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#16

Pláč

Pláč
Michelle

Ženy mají několik zákeřných zbraní.

Vlastně máme tři. Není to sex, drogy a rock 'n' roll, ale pláč, sex a děti. Jelikož jsme si vědomé, že je to dohromady fakt síla, operujeme se zbraněmi postupně. Do 15 let hbitě využíváme k manipulaci pláč. Od patnácti zhruba do třiceti k pláči přidáváme sex. Od třiceti dál jsou to děti.

Ony ty kosmetické firmy ví,

proč vyrábí voděodolné řasenky a neslíbatelné rtěnky. Pláč a sex jsou totiž po dost dlouhou dobu jediné kvalitní ženské zbraně. A u obojího chceme prostě vypadat dobře. Jsme naučené, že pláč funguje vždycky, narozdíl třeba od sexu, kterým se dá třeba po šedesátce už jen vyhrožovat.

Neplač, on/a ti za to nestojí.

Než se vdáš, tak se to zahojí! To chce čas! Nebuď smutná, to se spraví! Neplač, uděláme to, jak chceš ty! Možná by pláč nebyl nejmocnější ženskou zbraní, kdyby nás na základce učili (třeba místo skákání přes kozu a šplhu), jak se chovat, když někdo pláče. Jak přijímat cizí smutek. Jak přestat říkat ta klišé, že se všechno zahojí a máme to hodit za hlavu.

Já si lidí, kteří mě nechají brečet,

nesmírně vážím. Pokud totiž žena nepoužívá pláč jako zbraň, ale opravdu pláče, protože ji něco zranilo, nehledá řešení. Ona jen pláče. Protože je jen smutná. Žena má milion důvodů, proč plakat. Jack v Titaniku fakt umře, ty slevy v háemku nestihla, neodepisuje jí, pomlouvá ji kolegyně, neudělala zkoušku, děti ve škole propadají, ten krém na celulitidu nefunguje a mladá už jednou byla.

Vlastně není vůbec důležité,

proč pláčeme. Nechceme to vyřešit. Chceme být chvíli smutné. Chceme obejmout a slyšet, že to bude dobré. A muži mají podle mě široká ramena jen kvůli tomu, aby zachytila všechny ženské slzy a bolehlavy.

Ilustrovala
Bára Balgová

Miloš

Bylo mi sedm a strašlivě jsem si o asfalt rozflákal obě kolena.

Babička vzala kartáček na zuby a začala mi je drhnout. Brečel jsem a řval jsem tak hrozivě, že prasata začala žalostně kvičet, slepice dva dny nesnášely vejce a králíci si ze sena udělali bunkr.
A babička mi tehdy řekla: „Neřvi, kluci přeci nebrečí."

Od té doby si představuji,

jak my mužové brečíme dovnitř. Hromadí se v nás slzy a my chodíme do hospody, abychom je společně s dostatečným množstvím alkoholu vyplavili při vyprazdňování močového měchýře. Čím jsme starší, tím je v nás víc místa a brečíme míň a míň.

Přesto se stane, že hladina přeteče.

To se pak uchylujeme samotní do temných koutů a otáčíme se zády, aby nás nikdo neviděl. Nekontrolovaně trháme rameny, takže není zřejmé, jestli nemáme záchvat smíchu. Tváříme se, že to vypadá, že nám do oka spadlo minimálně párátko.

Co se pláče týče, jsou ženy mnohem více seřízená stvoření.

Žádný rezervoár na slzy v sobě nemají, takže z nich tryskají hned v okamžiku emočního pohnutí. Brečí smutkem, radostí, bolestí, a kdo ví proč ještě. Vůbec nejhorší ale je, když brečí a snaží se tvářit, jako by nebrečely.
Ono pro nás muže je vždycky snazší utěšovat uplakanou dívku, než jí říkat, aby se vyplakala.

Ve světě živočichů je prý člověk jediný,

kdo dokáže plakat a získat si tak soucit ostatních jedinců. Pokud je to pravda, pak jsou ženy z hlediska evoluce o notný kus před námi muži.
Možná už kdysi dávno pochopily, že slzy, které dlouho polykáme, jsou mnohem trpčí než ty, které z nás hned vyjdou.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#15

Jdu na záchod

Jdu na záchod
Michelle

Ženy se dělí na dvě skupiny.

Na ty, co vám při míjení se ve dveřích záchodové kabinky řeknou, že tam není toaletní papír, a na ty, co by měly zemřít v krutých menstruačních bolestech.

Dámským toaletám většinou dominují

zrcadla a velké nápisy v Comic Sans, žádající, aby ženy vložkami a tampony neucpávaly kanalizaci. Kdyby byly totiž ženy o tolik pořádnější, čistotnější a ohleduplnější, nevypadalo by to na dámských záchodech jako na Hlaváku. Jestli si totiž, milí muži, představujete dámské záchody jako navoněnou konferenční místnost s kvetoucími růžemi, kde rozebíráme naše vztahy a pocity z průběhu večera, musím vás zklamat.

Daleko častěji byste tam přistihli svou ženu

v podivném podřepu (jako kdybyste se zasekli v půlce dřepu) nad záchodovou mísou, protože si odmítá sednout na prkýnko. V této pozici žena často riskuje, že nejdou-li dveře do kabinky zamknout, dostane každým náhlým otevřením do čela dveřmi. Je-li žena zručná, dokáže v tomto podřepu ještě pravou rukou svírat kliku a levou si držet nařasené šaty nebo kalhoty tak, aby si je nepočůrala a zároveň aby se oblečení nedotýkalo ničeho, co se kolem ní zrovna nachází. Ano, počítáte správně. Není tam žádná třetí ruka na to, abyste se utřeli, takže po každém (v tom lepším případě) domočení, kalkulujete, kterou ruku je strategičtější uvolnit. Tato rozhodnutí bývají velmi těžká, závisí na tom, v jakém baru / restauraci zrovna močíte.

Pokud byla předchozí návštěvnice

kabinky zákeřná, nemusíte dilema řešit, protože v kabince se není čím utřít. V tento moment začínáte - stále v podivném podřepu - nad mísou lehce naskakovat a otřepávat se, nebo pátrat v kabelce, kterou máte na většině dámských záchodků zavěšenou na krku či na klice dveří, po papírových kapesníčcích. Pokud se při tomto manévru neuškrtíte, odcházíte ze záchodů podobně svěží, jako jste na ně přišli. To se ale většinou nestává.

Po vystátí fronty na záchody,

boji v kabince, vybojování zrcadla a nepoblití se z toho smradu a bordelu, většinou vítězoslavně opouštíte toaletu a mile se uculujete na sokyně, které teprve frontu stojí. Je to podobně vítězný pocit, jako když opouštíte Českou poštu s balíčkem v ruce. Takže proto chodíme na záchod ve dvou. Protože ten pocit vítězství potřebujeme s někým sdílet.

Miloš

Samostatnou kapitolu v životě moderního muže

představuje takzvaná „pisoárová psychologie“. Tak lze označit soubor dovedností, které si mužové osvojují od okamžiku, kdy poprvé vstoupí do hospody nebo na veřejné záchodky.

Vybrat ten správný pisoár.

Během zlomku vteřiny je nutné vyhodnotit několik faktorů, jejichž spojnici tvoří viditelnost přirození z různých úhlů pohledu. Otevřenými dveřmi. Z pohledu různě vysokých již močících spolumočících. Z případného rozmístění všech potenciálních močících, kteří by během vykonávání potřeby mohli ještě dorazit.

Zvláštností je samotná kombinatorika pisoárů.

Pokud pisoáry jsou tři, muž si nikdy nestoupne k prostřednímu. Tento fakt lze zobecnit do tzv. zlatého pravidla močení: „Je-li to možné, alespoň jeden pisoár rozestup.“ Pravidlo platí za všech okolností, pokud pisoáry nejsou pouze dva.
Zcela unikátní atmosféru pospolitosti nastoluje pouze jeden pisoár, kdy čekající muži zpravidla nervózně fandí nervóznímu močícímu za zády.

Všechna pravidla

pisoárové psychologie přestávají platit se stoupajícím podílem alkoholu v krvi. Takto postižený močící se velice snadno pozná podle toho, že se opírá čelem o zeď a je schopen se soustředit v podstatě jenom na míření.

K tomu v poslední době

významně napomáhají různé branky a další věci umístěné v pisoáru, jejichž výčet si my mužové necháme pro sebe, aby ženy nevěděly, proč tak často během večera chodíme na záchod.

Dámské záchody si představuji

jako konferenční místnost. Ženy ačkoliv se třeba neznají, zvedají se během večera od stolu a odcházejí na toaletu. A tam rokují.

„Co ten tvůj pitomec, už ti vyznal lásku?“
„Ten můj idiot si objednal česnečku.“
„Jestli si dá ještě jedno pivo, tak večer zase nic nebude.“

A pak se zase vracejí ke stolu a tváří se jakoby nic. Takovou možnost ženám skoro závidím a nedivím se, že na ženské záchody je věčně fronta.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#14

Alkohol

Alkohol
Michelle

Alkohol je prý metla lidstva.

Ale ruku na srdce, kolik z nás by se bez něj nenarodilo. Kolik skvělých přátel díky němu máme! Nikdo se totiž ještě s nikým nesblížil nad sklenkou plnotučného mléka.

I přesto jsou tam rozdíly.

Zatímco opilá žena v nás vzbuzuje lítost a znechucení, opilý chlap je stále alespoň trochu roztomilý. Má to možná co do činění s tím, že vy muži nemusíte odejít z hospody nachcaní na podpatcích, nemůžete si po cestě pozvracet vlasy nebo si omylem nablejt do kabelky a ráno se neprobudíte s otiskem svého obličeje na polštáři, protože jste se zapomněli odlíčit.

Zatímco lehce opilá žena

působí jako zoufalka na lovu, lehce opilý muž působí jako bonviván užívající si život.

Zatímco středně opilá žena

působí jako matka na mateřské, co po roce sehnala hlídání, středně opilý muž působí jako borec oslavující své nedávné povýšení, narození dítěte nebo středu.

Zatímco velmi opilá žena

SMSkuje všem svým bývalým a střídavě zvrací a pláče, velmi opilý muž má konečně sebevědomí na to, aby oslovil nejkrásnější holku v baru. Zatímco z ožralé ženy se stává nejlehčí cíl celého baru, u velmi opilého muže to bude to jediné, co s ním už nezvládnete. Zatímco opilý muž často zapíjí rozchod, opilá žena pije často právě proto, že chodí s mužem.

Stejně nefér je to s kocovinou.

Zatímco muž se z toho většinou vyspí a jeho zubožená tvář a nakřápnutý hlas je o krapet víc sexy než předtím, žena má další tři dny migrénu a trvá ji dvakrát tak dlouho namalovat si ráno na tvář svůj obvyklý obličej. A i když se jí to povede, riskuje, že kdykoliv se přes den trochu víc usměje, celé to opadá.

Alkohol je metla lidstva.

Ale ruku na srdce, ženy, nějak to tady s těmi muži přežít musíme. A tvrdé drogy a psychologové stojí daleko víc peněz a důstojnosti.

Miloš

Velbloudi se vlečou

a příležitostně tě kopnou do hlavy. Slunce pálí k nesnesení, i když je tma. Oázu s vodou ukradl barman a pouštní vůdce, podezřele podobný tvé přítelkyni, dopíjí s divokým chechotem poslední vychlazený lahváč. Po noční obloze se rozbíhá pavouk a ozývá se zvuk, jako když praská sklo.

Probouzíš se,

strašná bolest hlavy. Nepamatuješ si, co se ti zdálo, ale nutně potřebuješ vodu. V hlavě jakoby se obě hemisféry mozku snažily zauzlovat. Cítíš vlastní dech, v puse máš pachuť, jako bys žvýkal troud smíchaný s rybičkovou pomazánkou.

Paměť se pomalu

vrací z exilu. Čelní lalok se úporně hlásí o své právo na kyslík a poťouchle vysílá shluk náhodně vybraných obrazů ze včerejšího večera. Zuřící přítelkyně, která jde spát k sobě domů. Na zdi baru malba s velbloudem.

Barman odnášející sklenici od posledního drinku. Kamarád, o kterém si už dlouho myslíš, že je gay, ti ukazuje hvězdnou oblohu.

S námahou zdviháš

nesnesitelně těžká víčka. Zneklidňuje tě, že jsi nahý. Vyděšeně se díváš kolem, jestli tam neleží ještě někdo jiný. Ale jakmile si promneš oči, zjišťuješ, že jsi v posteli bohudíky sám.

Zbytky schopnosti soustředit se věnuješ tomu, abys zachytil případný záchvěv zvuku sprchování. V pořádku.

Kocovina

představuje v civilizované společnosti ten moment, kdy se my lidé nejvíc blížíme zvířatům. Pravdomluvnost bychom možná vyměnili za sklenici vody a čest za jeden malý aspirin.

Alkohol prostě dělá z lidí otroky.

Vždycky mi připadalo, že ženy jsou v tomto ohledu o něco silnější než muži, ale s postupujícím věkem a možností to vidět na vlastní oči, si myslím, že kocoviny mají ještě horší než my. Zvlášť, když se zapomenou odlíčit.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#13

Dámské kabelky

Dámské kabelky
Michelle

Vyprávět o tom, co všechno se vejde do dámské kabelky,

by bylo na příliš dlouho. Vezměte si, že některé YouTuberky jsou schopné o obsahu své tašky natočit půlhodinové video. I pornovideo o hokejovém družstvu a třech uklízečkách je kratší. Tady vidíte, kolik je v příběhu o typické dámské kabelce napětí, zvratů a tajemství.

Kabelka je něco podobného jako mužské hodinky.

Prvních pět minut na schůzce si vlastně povídáte s jeho hodinkami a on s vaší kabelkou. Vás při pohledu na ten půlmetrový ciferník napadne, co si tím kompenzuje; on si celkem rychle spočítá, že kdybyste si ji kupovala sama, zvládla byste to ze svého platu přesně v den svých 85. narozenin. Zatímco u muže tedy drahé zboží zdůrazňuje jeho nedostatky, u žen to podtrhuje její ohebnost a zručnost.

Tím ale mužské chápání končí.

Dámská kabelka je dál opředena mnoha tajemstvími. Jde s ní opravdu někoho zabít? Je pravda, že v ní máme úplně všechno? Fakt v ní nosíme náhradní kalhotky, kondom a zubní kartáček, kdyby náhodou? A kompletní sadu make-upu i přesto, že jsme se ráno už jednou nalíčily? Máme tam pepřák? Je tam vždycky něco k jídlu a náhradní punčocháče? Je papírový diář něco jiného než papírový zápisník?

Ano, ano a ano! Kam byste pak vy narvali peněženku a telefon?

Máte to, milí muži, o dost jednodušší.

Dělíte se totiž na dvě skupiny: na ty, co mají vytahané boule na kalhotách, a na ty, kteří si dávají peněženku, telefon a klíče k ženě do kabelky.

Zkraťme to:

kdyby na Zemi dopadl obří meteorit (a zabil skoro všechny lidi, zvířata i rostliny, zničil by všechny zdroje pitné vody, infrastrukturu, domy i technologie), žena by díky své kabelce přežila. A ještě by jí vystačila hormonální antikoncepce na dalšího půl roku, tampony asi tak na rok a zhruba třiceti lidem by mohla rozdávat následujících pět let prášky na migrénu.

Miloš

Odcházíme a žena mi říká:

„Podej mi prosím kabelku!" A já vůbec nevím, jak tu věc vzít do ruky. Připadá mi to natolik intimní, že vždycky, i když ji mám byť jenom na dosah, mne z toho tak trochu mrazí. Kabelka. Svatyně. Z mužského pohledu nedobytný chrám s takřka nedosažitelným tajemstvím.

Snad v Harry Potterovi

je tenhle archetyp vystižený nejlépe. Malá čarodějka Hermiona nesčetněkrát spasí dvojici uhrovatých kouzelnických přítelíčků tím, že sáhne do bezedné kabelky a vytáhne v kritickém okamžiku tu nejnepravděpodobnější věc. Deus ex machina. Moje žena jednou dokonce z kabelky v nejméně pravděpodobném okamžiku vytáhla stanový kolík. Ovšem to je úplně jiný příběh. Nicméně pokud je nablízku žena s kabelkou, můžete si být jistí, že základní potřeby k přežití jsou na dosah ruky. Papírové kapesníčky, prášky na bolení hlavy, alkohol. V podstatě takový přenosný domov.

Zatímco ženy

jsou k nákupu kabelek formovány spotřební společností od útlého dětství, mužové se s tímto fenoménem potkávají až v průběhu dospívání. Nejdřív všichni kabelky poťouchle schovávají spolužačkám, aby posléze s postupujícím věkem pochopili, že účinnější loveckou strategií je kabelky ženám kupovat. (Jsou tedy i tací, kteří kabelky kradou, ale to je strategie zcela pomýlená.)

Chtěl bych vlastnit všechny kabelky světa,

abych je kupovat nemusel už nikdy. Prodavačky v obchodech s kabelkami jsou zcela specifický druh člověka, který se vyznačuje poťouchlou pobaveností. Všechny moc dobře vědí, jak je muž v podobné situaci bezradný, a stejně tu záludnou otázku pokládají vždy znovu a znovu: „A jakou byste si přál?“

Milé ženy,

my mužové víme, že kabelku byste si nejraději vybíraly samy, ale když už vám ji někdy darujeme, tak se přitulte, dejte nám pusu na tvář a nedávejte prosím najevo, že se vám nelíbí. My vám stejně při naší omezené představivosti, co se dárků týče, koupíme napřesrok jinou.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#12

Předsevzetí

Předsevzetí
Michelle

Když se koukám na svá stará novoroční předsevzetí,

zasteskne se mi. Třeba tahle pro rok 2014:

  • koupím si domů každý týden čerstvé květiny,
  • pustím si všechny filmy, které jsem milovala jako malá,
  • naučím se babičky vánočku,
  • pozvu na kafe každého, kdo mi přijde zajímavý,
  • nebudu udržovat přátelství z nostalgie,
  • daruju vše, co mám doma a co nepoužívám,
  • nebudu přecházet nemoci,
  • budu to ženství aspoň předstírat: budu chodit na manikúru, kosmetiku a masáže,
  • rozbrečím štěstím babičky.

Jasně z toho vyplývá, že jsem si v roce 2014 myslela, že jsem chytrá, oblíbená a hubená.

Jenomže čím jste starší,

tím máte ten seznam delší a vážnější. Přibudou tam takové věci jako hubnutí, cvičení, zdravá strava, přestat chlastat a kouřit, naučit se další jazyk, najít si lepší práci a procestovat svět.

Dospěla jsem do věku, kdy na novoroční předsevzetí potřebuju jeden celej novej moleskine.

Spouštěčem všech novoročních předsevzetí

jsou podle mě jen a pouze tři situace:

  • potkali jste někoho chytřejšího,
  • omylem jste vlezli do Country Lifu,
  • z vašeho původního šatníku vám sedí akorát rukavice.

Logicky z toho tedy vyplývá,

že stačí kamarádit se jenom s míň inteligentníma lidma a nežrat.
Žádná jiná předsevzetí nejsou třeba. Vše ostatní přijde samo.

Jo, to v roce 2016 zvládnu!

Ilustrovala
Bára Balgová

Miloš

Nebudu z Michelle dělat

svoji sekretářku. Nebudu z Michelle dělat svoji sekretářku. Nebudu z Michelle dělat svoji sekretářku. Původně jsem to chtěl napsat za trest stokrát, ale přeci se tou Růžovou pandou nenechám zahnat do kouta kvůli tomu, že občas nedodržím termín. Třikrát a dost. (Poznámka v závorce: Růžová panda není můj silvestrovský přelud, ale přezdívka Michelle, pod kterou vystupuje na svém osobním blogu. To nepochybně všechny ty tři její kamarádky, které nás čtou, vědí.)

Nicméně je pravda, že v našem blogovacím vztahu

máme ty role rozdělené dost stereotypně. Michelle se o všechno postará a ještě mi většinou v neděli ráno stihne připomenout, jaké máme téma. Ale zase nedokáže napsat ani řádku, dokud na disku není nahraný můj text, takže se občas dostáváme do podobně bezvýchodné situace:

Michelle: „Dušíne, dneska předsevzetí. Napiš to, brouku!!!!"
Já: „Dyť já vím, jsem se vrátil ze srubu bez vody a elektřiny, teď sem chytil kytaru a letím hrát, večer to tam vysmrknu. Nebo ráno. Ty už máš napsáno?"
Michelle (večer): „Furt to tady není, Dušíne, zemřeš strašnou smrtí, vymazáním z přátel na Facebooku."
Já (ještě později večer): „Lásko, napíšu ti básničku, ale předsevzetí dám až ráno. Ty už máš napsáno?"

V různých variacích se to opakuje. Nakonec se ráno podívám na FB a oddechnu si, že jsem stále ještě v přátelích a text od Michelle tam ještě není.
Nicméně do nového roku bych si rád dal předsevzetí, že nebudu škádlit pandu bosou nohou...

Správného chlapa prý dělá to,

že dodrží slovo, i kdyby mu na hlavu padaly trakaře a vábila ho sebehezčí dlouhonohá blondýna, aby s ní šel psát jiný blog.

Tak vám do nového roku přeji především, abyste měli sílu dodržet slova, která jste dali sobě nebo druhým, a moudrost mlčet ve správnou chvíli.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#11

Mlčení

Mlčení
Michelle

Dělím své přátele a známé na dvě kategorie.

Na ty, kteří umí poslouchat hudbu, a ty, kteří jsou u mě doma naposledy. Můj táta, vášnivý hifista, mě totiž od útlého věku učil poslouchat muziku. Strašně jsem si v pubertě přála, aby se mu taky začaly líbit Kelly Family a Lunetic, nicméně otec vytrval a urputně mi přehrával jen jazz, klasiku a jiné nezajímavé žánry. Trvalo to, ale nakonec jsem se naučila sedět, poslouchat a vnímat. V dospělosti jsem do hudebního ticha začala vtahovat své přátele. Téměř nikdo výlet nepřežil. Tenkrát jsem začala rozlišovat druhy ticha.

Třeba ticho ve vztahu má mnoho podob.

Podle toho, jaký druh vztahového ticha mám zrovna v oblibě, poznám, jak na tom aktuálně s partnerem jsme. Jsou ticha, která nechcete, jako ticho poté, co mu řeknete, že ho milujete, ticho po neuzavřené hádce, ticho po sexu, když jsem se já nebo on neudělali, nebo ticho po rozbalení dopisu s nedoplatkem za energie.

Pak jsou ta krásná ticha: na prvním rande, když večer usne dřív, když brečím u filmu, když si vedle sebe čteme knížku (nebo Twitter), když balíme vánoční dárky, když vedle sebe sedíme v tramvaj nebo když spolu pracujeme v kavárně.

A pak jsou situace, kdy zrovna ticho děsně potřebujete a ono prostě nepřichází. Třeba:

  • když se nad ránem vracím domů a ráda bych ráno tvrdila, že jsem přišla o 3 hodiny dřív,
  • když jdu zrovna čůrat - nebo hůř - a vím, že je přes naše záchodové dveře slyšet i odmotávání toaletního papíru,
  • když jsem v kině a potřebuji sníst najednou všechny nachos,
  • když zvracím a zvuky linoucí se chodbou připomínají umírajícího Vetřelce,
  • když vypiju hodně coly a ten vzduchu někudy musí ven.

Kdyby to tak bylo jako na mobilu

- tichý mód, který by šel zapnout a vypnout, kdykoliv chci, jen jedním tlačítkem! Možná ale právě umění přežít ta nepříjemná ticha a umět si bez nervozity užít ta drobná milá ticha, je to, co nás nutí je vždy prolomit. A pokračovat hlasitě k nějakému dalšímu.

Miloš

Mluvení je ve vztahu jenom takové

spotřební zboží. Spotřebováváme slova, aniž by něco říkala. Udržujeme konverzace, plácáme se v nesmyslech, aby řeč nestála. Nakonec skutečná podstata vztahu je: dokázat společně mlčet.

A my mužové rozeznáváme

v podstatě jenom dva druhy mlčení: spokojené nebo naštvané. Nicméně mám takový znepokojivý pocit, že ženy to mají jinak.

Pozorováním jsem zjistil, že mlčení může být třeba i roztoužené, zklamané, zpitomělé, napjaté, upjaté, znuděné, laškovné, nekonečné, vláčné, ostražité a nebo taky třeba hodně lechtivé.

Jako bychom z mlčení

měli strach. Nicméně vztah je v podstatě jako skok na lyžích. První rande je jako vylézt nahoře na břevno a podívat se na nesmírnou hloubku pod vámi.

Může se stát, že vyšší moc způsobí špatné povětrnostní podmínky a vezmete zpátečku. Nebo to rozjedete střemhlav dolů a odrazíte se v prvním intimním sblížení a letíte a letíte a letíte. Trvá to nekonečnou chvíli, je to hukot.

A pak přichází

dopad, při kterém se rozhoduje, zda jste Espen Bredesen nebo jenom nějaký Jarda Sakala. Žádný sebedelší let není to ono, pokud nedokážete dopadnout do správného telemarku.

Teď máte asi pocit, že telemarkem myslím pěkně uřvaný orgasmus. Já vám to nezazlívám. Jenže hlasité orgasmy jsou ve skutečnosti jenom (ne)obyčejnou součástí letu.

Skutečný telemark

znamená, že máte pevnou zemi pod nohama. Buď jste si nabili hubu a drápete se zpátky na věž, nebo si na krk věšíte medaili a končíte kariéru.

Nikomu nezazlívám, pokud se chce furt drápat na věž, ale pak mám pocit, že tak nějak zapomněl, o co se vlastně skáče.

A skáče se o to, najít někoho, s kým dokážeme nekonečně dlouho mlčet.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#10

Romantika

Romantika
Michelle

Když něčemu nerozumím

(nebo mám s něčím problém), jdu si to jednoduše vygooglit. Jsou situace, kdy vám to nepomůže, a jsou situace, kdy se vám ještě přitíží. Zjišťování, co je vlastně romantika, spadá do obou kategorií.

Když si slovo romantika hodím do googlu,

vyskočí na mě obrázky, při kterých:

  • mám strach, že mi vyhoří byt,
  • si musím ochočit minimálně dvě labutě nebo jednorožce,
  • musím být namazaná olejem a on kulturista,
  • se musím naučit skládat ručníky ve tvaru labutí,
  • musím sehnat červené minišaty a dlouhé rozpuštěné vlasy,
  • musím sehnat vířivku a pláž.

Asi tomu opravdu nerozumím. Vím jen, že má představa o tom, co je romantické, se během let dramaticky změnila.

Namátkou vybírám jen některé životní etapy:

  • 5 let: Nechtěl jít po o domů, abychom se mohli za skluzavkama pusinkovat.
  • 8 let: Dal mi všechny své hokejové kartičky a pogy.
  • 10 let: Vypadal jako Paddy Kelly.
  • 13 let: Vybral si mě na tělocviku do svého družstva na vybíjenou.
  • 15 let: Věděl, kdy rodiče nebudou doma.
  • 19 let: Prioritním se v sexu stal MŮJ orgasmus.
  • 25 let: Uklízel si po sobě.
  • Zjistit skoro ve třiceti,

    že nerozumíte romantice, je hloupé. Přinejmenším je to nepraktické. Vůbec nevíte, kdy máte začít vřeštět a zajíkat se. Je pugét květin (v den, kdy nic neslavíte) romantické gesto, nebo je to jen známka hezky fungujícího vztahu? Bojím se, že on jednou udělá něco děsně romantického a já to nepoznám, a třeba se tomu zasměju, nebo mu začnu vyprávět, jaký jsem měla den, nebo začnu hasit.

    A je to docela možné,

    protože jak tak koukám na ten seznam, naposledy jsem rozuměla romantice, když mi bylo pět.

Miloš

Časy skutečných lidských samců

jsou nenávratně pryč. Zkrátka minula doba mužů, kteří sváděli ultimátní souboj o možnost souložit se ženou dle svého výběru tak, že:

1) uťali penis vůdci znepřátelené tlupy,
2) téměř zemřeli vyčerpáním při štvaní nedomestikované zvěře,
3) obepluli svět na skořápce plné jiných mužů s postupně sílícími homosexuálními sklony.

To byly zaručené metody

tisíce nebo alespoň stovky let. Jenže 19. století nás houfně zahnalo do měst, kde zkrátka vůbec nejsou podmínky pro velká gesta. Generace neduživých pisálků, takzvaných romantiků, nás postupně přesvědčila o tom, že roztoužit ženské srdce lze smutným zpěvem lapeného slavíka, sladkobolnou vůní růže nebo kostrbatou básní na papíře potřísněném vlastní krví.

Zpohodlněli jsme

a romantika tak, jak ji vnímáme dnes, je možná ze všeho nejvíce nástrojem zmírnění počtu obětí na lidských životech. Řekl bych, že z nešťastné lásky se dnes umírá méně často než kdysi při nejrůznějších bojích o nejplodnější ženy. Zůstal nám rozmnožovací pud, nutnost se s ním vyrovnat ve dvou a velká výzva nacházet stále nové cesty, jak na to.

Moderní hra na romantiku je

oboustranně výhodný způsob, jak dospět k vzájemnému uspokojení. Uspokojení tělesných a mateřských potřeb. Žena očekává vynalézavost a muž okouzlené vzdychání. Skutečnost je ovšem taková, že dnešní mužové moc vynalézaví nejsou a za ženským vzdycháním je pořádná dávka rozmazleného cynismu.

Takže vy ženy,

za všechny muže vás prosím. Oblékejte si někdy to nepohodlné krajkové prádlo, které vám tak nezištně romanticky věnujeme.

My víme, že to je pro vás oběť, ale mějte na paměti že pevnost naší erekce je statisticky přímoúměrná křehkosti naší romantické duše.

Ilustrovala
Bára Balgová

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#9

Jdeme na jedno!

Jdeme na jedno!
Michelle

V partnerském soužití

je prostě pár situací, u kterých oba víte, že to vždy bylo, je a bude úplně jinak.

Někdy si lžeme sami sobě. Někdy jen tomu druhému, protože jsme ještě neposbírali koule na to, abychom to řekli na rovinu.

V mužském světě

často funguje kromě Jdeme na jedno! také:

Už vycházím, jsem tam za minutu.
S olejíčkem to půjde!
Mám tu špatnej signál!
To jsem si neprdnul já.
To jídlo jsi uvařila skvěle.
Ne, nejsi v tom tlustá.

A my samozřejmě víme své a hbitě házíme

pár ženských smečů zpět.

Nic mi není.
Taky nesnáším Valentýna.
Bylo to ve slevě.
My budeme jiní rodiče.
Za minutku budu ready.
Většího jsem ještě nikdy neviděla.

A možná se nemůžeme divit, kam to dospělo, protože jsme přece všichni

dost dlouho cvičili na rodičích.

Všichni ostatní měli taky pětku!
On si začal!
Já už jsem si zuby čistil/a.
Ty klíče najdu.
Ta učitelka si na mě zasedla.
Hudebka dneska odpadla.
Upadl/a jsem.

Ty malé neškodné lži.
Saving lives (and my ass) since 1986.

Miloš

Kdyby někdo

sestavoval žebříček největších lží v komunikaci mezi mužem a ženou, tak „Jdu na jedno“ by se pravděpodobně umístilo na třetím místě hned za:
1) Pojď ke mně, budeme jenom koukat na film!
2) Ta dlouhá sukně až ke kotníkům ti fakt sluší!

Jdem na jedno.

A další podobné stereotypní věty nám nesmírně usnadňují život. Brousí hrany potenciálně napjatých situací. Žena ví, že jí muž lže, ale tváří se, že mu věří. Muž ví, že to žena ví. Oba jsou nevyřčeně spokojení, protože díky tomu z dané situace vycházejí oba jako vítězové.

V onom Jdu na jedno je obsažená v podstatě celá následující komunikace, která ale díky tomu vůbec nemusí proběhnout:

M: „Hele, ženo, du s kámošema do hospody, nesnaž se mi v tom bránit. Nejspíš se zežeru jak lesník v zimě, až se vrátím, nebudu o sobě vědět. Radši schovej povlečení po babičce.“

Ž: „Hele, muži, seš naprosto nezodpovědnej, dělej si, co chceš, já tě teda rozhodně opečovávat nebudu. Nakonec seš dospělej chlap, tak aspoň ráno neškemrej o pomoc. A až v noci přijdeš, svlíkni se v předsíni, nesahej na mě a snaž se nedejchat."

Moje skvělá žena ví,

že když „Jdu na jedno“, tak se zpravidla vracívám ve stavu podroušeného blaha. Dokonce mi milosrdně pokládá k posteli kýbl na místo, kde se o něj nepřerazím. Nezřídka ráno najdu i připravený hadr na hlavu a kyselou okurku. Já se odvděčuji tím, že se snažím „na jedno“ chodit jenom, když je to opravdu nezbytně nutné a vyžadují to skutečně závažné společenské okolnosti.

Je totiž důležité mít na paměti, že to příslovečné „jedno“ trochu leze na mozek, ale teda hlavně na pupek. A nelíbit se vlastní ženě, to bych opravdu nesnes.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#8

Smartphony

Smartphony
Michelle

Patřím k té vzácné generaci,

která prožila polovinu puberty bez mobilního telefonu a polovinu s ním. Invaze prvních mobilů do našich mladých životů měla několik výhod. Ve třinácti jste si podle toho dokázali například vybrat vhodného partnera na současné pololetí. Podle telefonu, který vlastnil, jste si mohli odvodit vše, co jste ve 13 potřebovali o své životní lásce vědět:

- jestli mají jeho rodiče peníze,
- jestli umí vyjmenovaná slova,
- jak hbité má prsty,
- jak je vytrvalý ( = jak dlouho se zvládnete prozvánět),
- jak dobrou má paměť ( = píše pod lavicí poslepu),
- jestli taky ještě nespí.

Naše pubertální vyznání

se najednou dokázala smrsknout do 160 znaků. Ano, možná jsme o něco přišli. Možná kdyby vpadly telefony do našich životů o několik staletí dřív, tak bychom neměli žádné velké příběhy. Všechno by se vyřešilo pár SMSkama.

Romeo: S tím Tybaltem si to neber osobně, prosím Tě. Na chvíli zmizím, ale neboj se, vrátím se. P.S.: Neber si Parise!
Julie: Jdu dělat, že jsem mrtvá, abych se vyhnula svatbě. Brnkni Vavřincovi, vysvětlí Ti to. ILY J.

Jana: S tou Španělkou jsi to fakt přehnal. Zavolej, až se rozvedeš. Sbohem.
Rochester: Nemám čas to vysvětlovat, chytly mi závěsy. Vrať se a vem s sebou hasiče, pls.

Byly by naše životy bez chytrých telefonů méně dramatické, nebo více?

Myslím, že nemůžeme vinit smartphony

z toho, že se od sebe odcizujeme.
Myslím, že díky chytrým telefonům vzniklo víc párů, než kolik jich zaniklo.
Myslím, že je to jako to pořekadlo s ohněm. Dobrý sluha, ale zlý pán.

Ať tak či tak, Miloši,

ani jedno se nekrade, když odejdeš na chvíli na záchod.

Miloš

Když se s Michelle

potkáme někde na kafi, baví mě ji pozorovat. Ona je „social media guru“, průkopnice sociálních sítí. Je takový můj průvodce digitálním světem a ani o tom neví. Teda zatím. Vyzkoumal jsem, že:

1) Když má telefon položený obrazovkou dolů, tak mě poslouchá.
2) Když se nervózně rozhlíží, těká očima, vybíhají jí kapky potu na čele, tak nepotřebuje dávku heroinu, ale pauzu na čeknutí sítě.
3) Dokáže zároveň čekovat síť a dělat si mě srandu.
4) Dělá si ze mě srandu, i když má mobil displejem dolů.

Chystám si vrcholný experiment, že jí někdy, až půjde na záchod, schovám telefon a budu pozorovat, co se stane. Jenže zaprvé si ho zatím vždycky vzala s sebou a taky se teda bojím, co by to udělalo s naším přátelstvím. Sáhnout jí na telefon mi připadá skoro stejně tak intimní jako třeba sáhnout jí na prsa.

Svět uživatelů

chytrých telefonů se dělí na dvě skupiny.
- lidé, kteří se na něm stali závislí,
- lidé, kteří si myslí, že to mají pod kontrolou.

Ve skutečnosti jsme všichni pokusní králíci úplně nového odvětví, které ještě před deseti lety neexistovalo.

Chytrý telefon vstoupil mezi nás a realitu. Místo, abychom se radovali z okamžiku, tak si jej fotíme. Všechno k nám proniká skrze nové technologie: informace, zprávy a nakonec i ta radost. Naše mozky se přeprogramovávají na výrobu dopaminu, který se vylučuje pokaždé, když vyskočí červená notifikace.

Tak mě napadá,

že třeba v budoucnu nebudeme vůbec potřebovat k uspokojení sex. Tuhle zvířecí potřebu bude saturovat dostatečný přísun lajků nebo něčeho podobného. Pomyslně se budeme milovat se svým chytrým telefonem.

Navíc takové milování nemá nežádoucí efekt v podobě dětí. Jen tedy bude muset vzniknout úplně nové průmyslové odvětví, které se bude zabývat přežitím lidstva.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#7

Placení

Placení
Michelle

Ladislav Špaček někde řekl,

že nechá-li za sebe muž zaplatit, je to vrchol buranství.
Někdy mi přijde, že muži to dnes mají opravdu těžké.

Někdy musím vzít pana Špačka do Nizozemí. Holanďani dovedli rovnoprávnost k naprosté dokonalosti. Když jsem tam jednoho dne táhla dvě plné igelitky z Alberta a za mnou si žoviálně poskakoval můj holandský přítel (s prázdnýma rukama), flákla jsem najednou taškama o zem a zařvala na něj, jestli náhodou nespadl z višně.

„Promiň, ty to neuneseš?”
„Unesu, ale máš to nést Ty!”
„A proč, když to uneseme oba, nechci Tě považovat za slabší jen proto, že jsi žena.”

A tak jsem po roce zjistila, že ženy v Holandsku opravují auta a tahají nákupy, a muži vaří a starají se o děti. Že na pohlaví vlastně tolik nezáleží. Když jsem si zvykla, že se v Nizozemí na princezny a gentlemany nehraje, začala jsem si to užívat, bylo to vlastně naprosto osvobozující. Tenhle druh emancipace se mi líbil, dokud jsem tam nezačala randit.

Jakmile přinesl číšník účet,

ozývalo se pravidelně: „Tak cos měla?” A začali jsme rozpočítávat účet. „A ten med ti tam ještě chybí,” řekl a připočetl mi euro padesát k mé části účtu. Když jsem narazila na opravdu gentlemanského Holanďana, nabídl na konci schůzky: „Tak to dáme napůl?” Z prvních dvou schůzek jsem uraženě málem odešla.

A pak jsem se vrátila do Čech a moje kamarádka se vztekala, že za ni nějaký frajer na prvním rande nezaplatil a že s takovým hulvátem tedy rozhodně nebude randit. A já jsem najednou zjistila, že se mi ta holandská nátura zadřela pod kůži.

„Hele a proč za tebe má platit, snad jen kvůli tomu, že stojí v kratší frontě na hajzly? Vyděláváš minimálně stejně jako on.”

Takže vážně: proč by měli muži platit za ženy pokaždé? Proč to má být automatické? Muži mají pravidla gentlemanství a my ženy máme co za pravidla?

Říkám tomu kapesní feminismus.

To je furt emancipace sem, feminimus tam, ale když muž nezacáluje kafe nebo večeři, tak si strčíme všechny ty silácké kecy o rovnocennosti do kapsy, mrkáme řasama a fňukáme s kamarádkama na kávě, že jsme narazily na dalšího hulváta.

Miloš

Je konec večera

konverzace šla výborně a cosi kromě lustrů visí ve vzduchu. Kolem jde číšník, říkáte: „Zaplatím!”

Číšník se škodolibě usměje, jako by na tu otázku dávno čekal, a ptá se:
„Dohromady?”

Najednou je tu shakespearovské drama, které může rozhodnout o vašem osudu. Právě to je chvíle, kdy se veškerá budoucnost štěpí do několika alternativních scénářů.

Řeknete „Dohromady!” a holka si bude myslet, že jste panovačné hovado, které chce rozhodovat o jejím osudu a vůbec neuznává její vlastní osobnost.
Řeknete „Zvlášť!” a holka si bude myslet, že jste škudlil, kterému její osobnost nestojí ani za zatáhnutí útraty.

Můžete zkusit chvíli mlčet. Sice trochu narůstá mrazivá trapnost, ale když holka ve správný moment neřekne: „Zvlášť!”, můžete pořád říci „Dohromady!”. Jenže když onen správný moment nepoznáte a budete mlčet moc dlouho, může se vám taky stát, že „Dohromady!” řekne holka. Trapas?

Je to jako hrát kámen, nůžky, papír

a chtít gentelmansky prohrát. Jenže zkuste záměrně prohrát ve hře kámen, nůžky, papír.

Být gentlemanem v dnešním světě

asi prostě není o tom zachovat se podle předem popsaného a známého vzorce. A ti mazaní číšníci to ví, užívají si, že už není žádný návod. Jsou arbitry bez mandátu v prostoru, který najednou nemá pravidla. Jakoby se etiketa rozpouštěla. Jakoby zbyla jenom vzájemná empatie a tu nezměříte, nevtěsnáte ji do žádných předem známých pravidel.

Svět se změnil.

Mužové a ženy zůstávají, ale při placení každého společného kafe je patrný ten drobný konflikt v tom, co se ještě před pár desítkami let považovalo za vyjádření našich rolí: žena rodí a muž platí.

Myslím, že my mužové

v sobě pořád máme touhu „zatáhnout útratu”.
Jenže možná je to dnes jenom zoufalá snaha zvrátit fakt, že nás ženy sice ještě většinou potřebují k tomu, aby mohly rodit, ale možná už nepotřebují, abychom za ně platili.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#6

Velikonoce

Velikonoce
Michelle

Mužská role je o Velikonocích celkem jasná.

Muž přistoupí k ženě, při úporném zírání na její zadek (jako kdyby ho mohl minout) ženu lehce sešlehá a převezme si koledu. (Už v 15 letech jsem zjistila, že intenzita sešlehání většinou odpovídá i inteligenci daného jedince, takže se během pomlázky dá celkem hbitě vybrat partner na následující rok. U nás, na malém městě to byl většinou ten, od kterého jsem neměla modřiny či jelita.)

Ženská role je o něco rozpačitější.

Žena se otočí, nastaví zadek, trapně čeká, až muž odříká infantilní básničku, a pak mu za to dá vajíčko nebo stužku. (Většina koledníků už nic podobného nechce, takže se při podávání vajíčka a vázání stužky snažíte ignorovat vzdechy a oči vsloup příchozích a chcete za nimi zavřít co nejrychleji dveře.)

Asi tři roky zpátky jsem těm pohledům podlehla a po vzoru jiných sousedů jsem dávala koledníkům peníze. Měla jsem u dveří prasátko plné kovovek a koledníci dostávali 10, 20 nebo 50 korun. Přišlo jich pár, takže jsem obětovala asi tři stovky, pár dětí si díky mně mohlo koupit po cestě domů novou krabičku cigaret a všichni byli spokojení. Všichni až na mě. Nemohla jsem v sobě udusit myšlenku, že za to, že mi někdo dá přes prdel, bych měla přece jen dostat peníze já. A rozhodně o trochu víc než dvacku.

Tu správnou rovnováhu jsem našla až minulý rok. Loni jsem se totiž rozhodla, že budu koledníkům dávat místo vajíček, stužek, panáků a prachů knížky.

Skóre: 3x Murakami, 3x Škvorecký, 1x Nesbø: cca 800 Kč.

Jejich pohledy: K nezaplacení.

Miloš

Kdyby se úplně neznalý mimozemšťan

pokusil na základě pouhého pozorování charakterizovat Velikonoce, mohl by dojít k následujícím závěrům:

  • Muž speciální pomůckou mlátí ženu a oba se u toho skvěle baví.
  • Muž bývá zpravidla odměněn plodem mytického ptáka jménem slepička, kterého během mlácení ženy vzývá a kterého na vlastní oči nikdy neviděl.
  • Při podrobnější analýze vyhledávaných pojmů je během Velikonoc celosvětově na prvním místě stále „sex a prasecinky“, ale v českém Seznamu se hned na druhé místo propracovalo „jak uplest pomlazku“.
  • Během Velikonoc část populace nenápadně mizí do temných slují. Tam nejdříve zaraženě mlčí, inhaluje kadidlo, načež zhruba po třech dnech zapálí ohně a začíná zmámeně slavit.
  • Shromaždiště, kde se lidé téměř výhradně setkávají a kterým se říká supermarkety, okupují malí beránci, pasoucí se v umělé trávě pod celoročně vystavenými nápisy „sleva”.

A teď ruku na srdce

nejsme tak trochu všichni mimozemšťani? Kdo z nás by uměl vysvětlit, proč jsou tu Velikonoce? Kdy naposledy jsme si položili otázky:

  • Proč muž mlátí o Velikonocích ženu, a ne naopak?
  • Proč za to dostává právě vejce, a ne přes hubu?
  • Proč se plete pomlázka a netluče se třeba zahradní hadicí?
  • Proč zvony odlétají do Říma, a ne do Bukurešti?
  • Proč jíme beránka z těsta, a ne třeba mečouna z růžového želé?

No nic

jdu vyseznamovat, jak se ta zatracená věc plete, abych se mohl s ostatními správnými chlapy předhánět v tom, kdo má většího... pomlázku.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#5

Dospělost

Dospělost
Michelle

Dospělá budu v momentě,

až bude můj bankovní účet méně vtipný než můj Twitter účet. Stále na to čekám.

Když mi bylo šest, myslela jsem si, že dospělá budu v patnácti. V patnácti jsem ale byla to samé hihňající se, nesebevědomé, kostnaté nic. Tak jsem čekala na těch 18. Pak na těch 20. Od dvaceti dál jsem se každé narozeniny budila s tím, že se vzbudím krásnější, moudřejší, hubenější, s většíma prsama a delšíma řasama. Furt nic. Na co Bůh čeká?

Dospělost se možná projevuje tímto:

  • umět podélně zaparkovat,
  • vědět, kdy odejít z párty,
  • platit své účty včas,
  • platit své účty,
  • říct v drogerii nahlas, že chcete balení kondomů, a neutéct,
  • vybrat si své přátele podle charakteru, a ne podle místa bydliště,
  • přestat obviňovat své rodiče ze špatné výchovy,
  • začít číst pravidelně Marianne,
  • umět být sám.

Dospělost je podle mě to,

když přestanete za svůj život obviňovat karmu, přátele, partnery, stát, DNA, Ježíška a internet. Je to ten moment, kdy se na sebe podíváte do zrcadla a řeknete si, že si to všechno uděláte po svém a jste za to zodpovědní vy sami. Přestanete cítit potřebu být zachraňováni, stěžovat si ostatním a fňukat, že za něco nemůžete.

Došlo mi, že dospělost je pro mě nemít strach. Jelikož si při noční cestě na záchod stále svítím mobilem, tak se asi ještě načekám.

P.S.: K tomu placení faktur:

Drahý Vodafone. To, že Tě žena ignoruje, znamená ve všech světových kulturách „TRY HARDER".

NE, blokni jí služby.

Miloš

Kdy si vlastně začínáme připadat dospěle?

  • Když se ocitneme na pornostránce a víme, že můžeme?
  • Když ženské tělo přestane být mytickou zkušeností a stane se každodenní možností?
  • Když všichni ti atraktivní lidé kolem nás už jsou zadaní?
  • Když si v hospodě místo nakládaného hermelínu dáme steak a zjistíme, že medium neznamená středně velký?
  • Když si uvědomíme, že hypotéka není synonymum pro pomalé čekání na smrt?

V dnešní mediální realitě

nám neustále někdo říká, že je třeba si život ulehčit. Pojišťovna pokryje rizika. Technologie se postarají o nekonečný proud zábavy. Politici zařídí zeleň v ulicích. Nebude to trvat dlouho a jídlo nám objedná chytrá lednice, aniž bychom se o to museli starat.

Chce se po nás,

abychom byli věčně dospívající dospělí. Chce se po nás, abychom toužili po bezstarostném životě, ve kterém za nás odpovědnost přebírá kdosi abstraktní jiný. A my tomu rádi podléháme.

Ze života podle desatera,

na kterém lidé po staletí stavěli svoji životní jistotu, se stal nejistý a každodenní boj proti pateru:
1) Nerozhoduj se, zavřeš si spoustu vrátek.
2) Nebuduj si kariéru, protože na tebe jinde čeká nějaká lepší.
3) Neměj děti, otravovaly by tě.
4) Problémy vyřeší tvoje zítřejší já.
5) Bav se a buď krásný.

Psal o tom Kundera,

že lze žít tak lehce, až je to nesnesitelné. A možná v tom je pointa: poddat se lehkosti, může docela dobře znamenat, že prožijeme naprosto nezajímavý život.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#4

Mety ve vztahu

Mety ve vztahu
Michelle

Kde bychom byli, kdybychom tenkrát nečetli Bravíčko.

Bravo mi kdysi rozdělilo mety ve vztahu na šest naprosto jasných úrovní, které mým pubertálním vztahům dodávaly na vážnosti, zpravidla také od 1 do 6. Šestka kromě zasunutí znamenala také to, že jste ochotni nechat si jeho jméno vytetovat na ruku.

Teď jsou ty mezníky ve vztahu docela jiné.

Podle mě se mety ve vztahu v určitém věku nějak záhadně mění. Možná tehdy, když máme dostatek šestek nebo když pochopíme, že šestka nemusí být konec, ale skvělý začátek. Možná tehdy, když přestaneme číst to Bravo. První zásuny se přestávají počítat. Začnou se počítat jen ty poslední.

Místo těch starých met se ale počítají jiné.

  • Viděl mě odlíčenou.
  • Viděl mě odlíčenou a stále se mnou chce chodit.
  • Viděl mě nahou. Za světla.
  • Poprvé vedle sebe pohodlně spíme celou noc.
  • Zažil párty s mými přáteli.
  • Zažil párty s mými přáteli a stále se mnou chce chodit.
  • Zvládl si pokecat s mým tátou a rozesmát moji mámu.
  • Stará se o mě, když jsem nemocná.
  • Přestaneme se před sebou stydět chodit na záchod.
  • Viděl mě válet se opilou vedle záchodu.
  • Viděl mě válet se opilou a pozvracenou vedle záchodu.
  • Zná moje heslo k počítači.

Nikdy jsem ty baseballové mety neuměla.

Otázkou stále zůstává, jestli je to tím, že jsem antitalent sportovní, či sexuální.
No. Jelikož jsem se v životě s víc lidma vyspala, než kolik jsem jich kdy předběhla, asi vím, kde je háček.

Miloš

Nemám rád

tuhle baseballovou metaforu. Je to takové americké klišé, které se servíruje puberťákům a zastydlým single, aby na to nehupsnuli rovnou. V podstatě to říká starou známou banální pravdu: „Holky to chtěj taky, ale postupně!“

Jenže v dospělém vztahu nejde o mety a nakonec ani o ten homerun, který je samozřejmě snem každého průměrného samce.

Mít dospělý vztah je

jako být operátorem letového režimu. Latentně je třeba v hlavě držet trajektorie mnoha věcí, které se pohybují, fluktuují, hrozí srážkou, míjejí se a potkávají.

Je třeba nevědomě brát v potaz tisíce proměnných a být připravený improvizovat ve chvíli, kdy se plán hroutí. Mít dlouhodobý vztah je to nejnáročnější a zároveň nejskvělejší zaměstnání.

Když už bychom hledali

nějakou přiléhavou sportovní metaforu, tak v tom spíš máme hokej. My, co máme zkušenost s dlouhodobým vztahem,

totiž moc dobře víme, že:

1) Bruslíme na tenkém ledě.
2) Pohybujeme se na hraně vyloučení do konce zápasu.
3) Někdy narážíme na mantinel.
4) Sem tam nedovoleně pošťuchujeme klackem protihráče.
5) Bez chráničů to může být průšvih.
6) Některé věci se řeší jenom v šatně.
7) A hlavně že je třeba to hrát tak nějak srdíčkem.

A dokud

se nebavíme o tom, kdy jsem si před manželkou poprvé prdnul, kdy jsem promlčel první společný večer, aniž bych se bál, že se se mnou rozejde, kdy jsem poprvé žehlil její spodní prádlo a kdy jsem jí prozradil, že...

no to je jedno, tak o žádné skutečné mety nejde.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#3

Žádost o ruku

Žádost o ruku
Michelle

Ty správné otázky

Byla jsem vdaná v době, kdy se mé kamarádky na kolejích předháněly, kdo vypije víc panáků a ráno se u zkoušky nepozvrací. Rozváděla jsem se v okamžiku, kdy se všechny zasnubovaly. Byla jsem single v době, kdy začaly hromadně rodit. Rozvádějí se v momentě, když jsem opět šťastně zadaná.

Plynou z toho dva poznatky:

  • Navzájem se neuvěřitelně sereme svými statusy na Facebooku.
  • Každý věk přináší evidentně jiná malá hrdinství.

Žádná z žen, které mám kolem sebe, se nehodlá zeptat, jestli si ji někdo vezme.

Ať si hrajeme na jakkoliv silné superženy,

ať pod sebou máme, kolik chceme lidí, a vyděláváme, kolik chceme, tohle je gravitační pole, kde tyhle síly neplatí. Chceme kníkat a teatrálně si zakrývat dlaněmi obličej. Chceme zažít ten první infarkt, když nevíme, kam jsme ten prstýnek včera večer daly. Chceme utěšovat své single kamarádky, že ony ho jednou taky určitě najdou.

Uznej, že tu roli plnohodnotně plnit neumíte. Nekníkáte. Nebrečíte. Nepovyšujete se nad svými single kamarády.

Co máme jako ženy dělat, když v záplavě té zaslepené emancipace čekáme celý život na těch pár správných otázek, ale

ty jediné otázky, které slýcháme, jsou:

  • Billa kartičku máte?
  • Jste si jistá, že tuto složku chcete smazat?
  • Chcete mluvit s operátorem? Prosím, stiskněte jedničku.
  • Hotově, nebo kartou?

Emancipace je tu proto, abychom mohly volit a měly stejné platy. Ne proto, abyste nám přestali říkat, že s námi chcete strávit zbytek života. Ne proto, abyste přestali klást ty správné otázky.

Miloš

Milá Michelle, Pando,

nachomýtl jsem se v jedné kavárně k následující hádce. Byla to celkem noblesní kavárna. Atmosféra nekuřácká, takže viditelnost byla dobrá. Najednou, z ničeho nic, vstal jeden kluk, kleknul si a hlasitě, aby to všichni slyšeli, požádal svoji dívku o ruku. Měl prsten a tvářil se jako baset v říji.

Najednou ticho.

Asi bys čekala, že dav začne tleskat, jenže on se místo toho začal pochechtávat a ukazovat si na toho nebožáka prstem. Potenciální snoubenka strnula, její výraz postupně získával nádech zvláštního odporu, asi jako by se Maková panenka dívala na Křemílka.

No a pak ho začala plísnit, cože je to za hovado boží, že ji takhle ztrapňuje a že si to všechno představovala úplně jinak. Chytla ho v podpaží, na stůl hodila dvě stovky a mizeli oba k východu.

Kdosi v koutě prohlásil: „Emancipace jedna zasraná!“

Začal jsem pátrat,

zda existuje nějaký výzkum, jak se dnes žádá o ruku. Kromě toho, že mi teď Google v reklamách nabízí svatební manžetové knoflíčky, jsem zjistil, že:

  • ženy mnohem častěji žádají o ruku muže než dříve, nejčastěji nahé,
  • nejčastější místo žádosti o ruku je gauč v obýváku,
  • ženy mají nerealistická očekávání, protože chtějí být požádány o ruku v den výročí prvního rande,
  • dívka Blesku má zpravidla skutečně velká prsa (ale to sem nepatří!).

Možná byla

bigotní katolička a on to už nemohl vydržet. Možná on byl česky mluvící Američan, který vůbec nebyl připravený na cynismus středoevropské společnosti. Možná byli oba ochotničtí herci a udělali si z nás legraci.

A možná máme víc než dříve všichni strach z velkých rozhodnutí, ke kterým velká gesta tak nějak patří.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#2

Sportování

Sportování
Michelle

Běhání je nový golf.

Všichni běhají. Už byste z toho skoro taky běhali, ale vy jste charakter, a tak se držíte. Chce to jen trochu pevné vůle a štěňátko (něčím tu díru na Instagramu budete muset vyplnit).

Nedávno jsem se svým známým debatovala nad rozdíly v mužském a ženském podnikání a on mi říká: „Hele, když je rozdíl v ženském a mužském přístupu k běhání, může být rozdíl i v podnikání."

Vou, vou, vou.

Jakej rozdíl jako? Neměla bych to vědět? Jako žena? Znamená to, že nejsem opravdická žena? Dělám to blbě? Ten běh? To ženství? Jak se to pozná?

„Tak schválně, co uděláš první, když si řekneš, že začneš běhat?" ptá se.
„No to, co každej! Jdu si koupit vybavení."
„Chceš říct oblečení."
„A boty!"
„Tak to třeba chlap neudělá. Chlap jde prostě běhat."

Dostal mě.

Nevzpomínám si ani na jeden počátek své sportovní kariéry (průměrně jsou tak tři, čtyři ročně: na Silvestra, na jaře, a když se poprvé vidím v létě v plavkách), kdy bych nešla před prvním výklusem vykoupit Nike.
Dvakrát jsem pro jistotu vzala i speciální ponožky - co kdyby to bez nich šlo hůř. Platí zde také přímá úměra, že čím jste tlustší, tím dražší a hezčí vybavení potřebujete!

Oddychla jsem si.

Jsem ženská jak má bejt! Děláme to fakt každej trochu jinak. Muži se například před během nijak zvlášť nečešou a nelíčí a také nesní o tom, že si vyvrknou kotník a zachrání je udatný sportovec vybíhající zpoza vzdáleného keříku. Taky jim je údajně jedno, jak u běhu vypadají.

Takže když to shrnu, pokud jste žena, je levnější a méně stresující bejt kvartální alkoholik než kvartální sportovec.

Miloš

Občas

chodím běhat. I když jsem specialista na kratší tratě, jsem někdy vystaven té nepříjemné situaci, že vás předbíhá nějaká holka. Co dělat v takové pro ego muže tragické chvíli?

  1. Vsugerovat si, že ta blondýna s perfektním tělem má předky z Etiopie?
  2. Překonat se a doufat, že je někde poblíž roh, za kterým lze zmizet a v klidu zvracet?
  3. Prudce zpomalit a se shovívavým úsměvem se tvářit, že už jen tak vyklusávám?
  4. Připustit si, že jsem sra.ka?

Ale sportuju rád, má to i některé světlé stránky:

  1. Nedá se ani popsat ten pocit, když se na vás chtivě dívá vaše vlastní manželka!
  2. Endorfin údajně funguje podobně jako kokain, ale vytvořit si na něm závislost je nepoměrně fyzicky náročnější.
  3. Když se hýbete, stárnete nepatrně pomaleji než ti chudáci kolem, alespoň podle Einsteinovy teorie relativity. Ale teda stejně jednou umřete.
  4. Je prostě radost jít po sportu na jedno pětipivo.

Když vidíte ženu

vzpěračku, říkáte si, při vší úctě k jejímu výkonu, proč raději nerodí. Proč vůbec chtít být nejsilnější ženou, když nejsilnější muž ji hravě strčí do kapsy? Snad prostě proto, že sportovní výkon má hodnotu nejen ve srovnání s ostatními, ale sám o sobě. To je takový výdobytek moderní doby.

Můj kamarád Kuba, atlet, hodí oštěpem 50 metrů. Barbora Špotáková hodí 72,58 metrů a ještě dokáže v době, kdy neháže, rodit. A to se prostě při vší úctě ke Kubovi vůbec nedá srovnat. Sportovní výkon je relativní věc od té doby, kdy na něm nezávisí naše vlastní přežití.

Představte si

divokého Germána, jak vám chce ukrást a zneuctít manželku nebo přítelkyni. Nakonec bychom byli rádi, že vedle nás stojí kamarádka oštěpařka, která hodí o něco dál než my.

Líbil se Vám článek?

Přečíst
#1

Stereotypy

Stereotypy
Michelle

Kdo má být nahoře?

Část mého života mi někdo vysvětluje, že princezna jen leží na gauči a princ se o vše postará. (To mám z pohádek.) Druhou část života mi někdo vysvětluje, že princ jen leží na gauči a naopak princezna se o vše postará. (To mám z porna.) Třetí část života mi někdo vysvětluje, že se u toho máme střídat, že se na tom gauči dá dokonce sedět společně. Jsem z toho laň, genderově správně řečeno.

Jsem z toho laň obzvláště v situacích, když:

    1. plánuji v rámci menstruačních bolestí sebevraždu,
    2. mám podélně zaparkovat,
    3. si uvědomím, že se mi vždy bude zvětšovat prdel, a ne prsa,
    4. zjistím, že tanga stojí víc než pánské trenýrky.

A zrovna tak vidím na mužích, že nechápou, že:

      1. protáhnout vodní meloun dírkou velikosti třešně na vás nechá následky,
      2. chodit na podpatcích by měl být samostatný studijní program na vysoké škole,
      3. nalíčit si obě oči stejně je v rámci prostorového vnímání náročnější než parkování,
      4. existuje lososová, nachová a petrolejová barva.

Tak si sedíme na tom gauči, snažíme se střídat, ale někde v hloubi duši víme, že tys šlohla jablko a tys do něj kousnul, a že tím končí všechny otevřené konverzace, pochopení a empatie.

Miloš

Je Bůh žena?

Není, protože kdyby byl, tak:

  1. na stromech by místo ovoce rostly kabelky,
  2. neexistovala by televize, protože život sám o sobě by byl jedna velká telenovela,
  3. Facebook by nebyl modrý, ale růžový,
  4. menstruovali by muži,
  5. muži by vypadali jako Rambo I. nebo Rocky IV.

Jenže je Bůh muž?

Nemůže být, protože:

  1. člověk má v žilách krev, a ne pivo,
  2. podle žádného náboženství není možné spásy dosáhnout konzumací vepřových žebírek,
  3. papež zcela evidentně není žena v bikinách,
  4. ženy se oblékají,
  5. v politice přeci jenom nějaké ty ženy jsou.

Snad je to trochu banální,

ale mám dojem, že tyhle stereotypy o mužích a ženách tu nejsou náhodou. Nevěřím všem těm genderovým vyprávěním o zaměnitelnosti mužských a ženských rolí. Není na škodu, když se pak muži baví zženštilostí ženství a ženy zesměšňují chlapáctví mužů. To všechno dohromady se totiž skvěle doplňuje, vytváří to podhoubí pro vzájemné špičkování. Probouzí to onen erotický třas, který nezřídka končí těmi nejprimitivnějšími pohyby.

A tak to nejspíš musí být, protože jinak by člověk na světě vůbec nebyl. A pokud to takhle vymyslel Bůh, ať už je čímkoliv, tak to vymyslel proklatě dobře.

Nebo ne?

Líbil se Vám článek?

Přečíst
Michelle

Michelle

Ilustruje

Bára

Bára

Miloš Říha

Miloš

×
Kniha Bez Jablka
Kupujte zde
Michelle

Michelle

Pisatelka a textařka, blogerka, milovnice sociálních sítí a couchsurfařka s pozitivním pohledem na svět. Miluje spánek, svého labradora, Prahu a život na volné noze.

Bára

Bára

Ilustrátorka a designerka, která přes den vybíjí svou kreativitu v reklamní agentuře a po večerech pobuřuje své okolí kreslenými nahotinkami. Její životní filozofie je nikdy se nevzdat a neustále se překonávat.

Miloš

Miloš

Pisatel, skaut, bonviván a pražský chodec. Miluje filosofování a plané kavárenské debaty. Rád objevuje pražská zákoutí a jejich obyvatele. Pracuje jako ředitel Skautského institutu.