"O STEREOTYPECH MEZI MUŽEM A ŽENOU
PÍŠÍ MICHELLE A MILOŠ. A NESPÍ SPOLU."

Kdysi byl sex

tou poslední metou v partnerském vztahu. Dlouze jste si ženu namlouvali, poté s ní začali chodit na schůzky, představili ji rodině, požádali o ruku, vzali si ji a nakonec jste se modlili, aby nebyla v posteli jak skříň z Ikey - všechno musíte oddřít sami a v momentě, kdy se konečně dostanete do nálady, zjistíte, že něco chybí, ale vrátit to nemůžete, protože už jste to rozbalili.

Teď se u sexu začíná.

Nehraje se ani na svatbu, a často už ani ne na třetí čtvrté rande. Taky už to není jako ve školce, kdy jste si dali hubičku, a bylo jasno. Není to ani jako ve třetí třídě, kdy vám ze zadní lavice poslal psaníčko a pak jste spolu seděli na hřišti a probírali dopis a pak se drželi před školou za ruce. Problém v podstatě nastane ve věku, kdy se chcete držet za jiné věci než jen za ruce. To se pak dostanete pomalu do věku, kdy to často sexem celé začíná. A často i končí. Možná na to navazuje pár schůzek, ale rozhodně to ne vždy končí svatbou. Obtížně se tak určuje, odkdy spolu chodíte. Někdy je těžko i říct, s kolika lidmi chodíte.

Já vlastně sama nevím, co dnes

vymezuje oficiální začátek vztahu. Je to jeho kartáček v mé koupelně? Je to určitý počet hodin týdně, které spolu strávíme? Je to první přespání? Těžko. Jenomže my ženy se nikdy nezeptáme, jestli už s ním chodíme. To je ponižující. Naštěstí to za nás teď dělá Facebook. Otevírá prostor pro debaty, které bychom jinak neměly odvahu začínat. Kdy jindy jsme mohly na partnera hystericky řvát: Takže třikrát denně tě kouřit můžu, ale vztah na Facebooku mi nepotvrdíš?!

Sexuální sny jsou lepší verzí noční můry.

Málokdy se vám totiž zdá sexuální sen o někom, s kým chodíte, s kým někdy chodit budete nebo s kým chodit chcete. Stává se to, ale ta šance je stejná, jako že vyhrajete ve sportce. Spíš je to jako omylem si sednout na ovladač od televize. Chcete si vybrat kanál, ale už to nejde přepnout.

Ráno vstanete z postele a odcházíte do koupelny s vyděšeným pohledem. Muž si myslí, že jste začala menstruovat. Nemůžete se podívat do očí ani jemu, ani tomu sousedovi, který vás včera v noci plácal po obličeji svýma chlupatýma koulema.

Muži jsou na tom o dost hůř, protože je prý

sexuální sny přepadávají i několikrát během dne, tedy v bdělém stavu. Jako že: jedu tramvají a najednou souložím se slečnou vedle na sedadle, sedím v knihovně a najednou mě kouří pod stolem knihovnice, jsem na poradě a najednou laskám ušní lalůčky kolegyni z marketingového oddělení.

Nám ženám se tohle děje málokdy. Ale když už se to děje, většinou to není o souložení, ale o tom, že k vám ten kolega, který zrovna prezentuje nový firemní business plán, přistoupí, zakloní vás, vášnivě políbí a řekne: „Už po tobě toužím celou poradu, něco tak hezkého by nemělo pracovat! Vem si mě a buď mou!“

Pokud nás ženy

už ale sexuální daydreaming přepadne, máme jednu velkou výhodu. Není to na nás vidět. My si půjdeme maximálně po poradě nebo po jízdě tramvají někam nenápadně vyždímat kalhotky. Kdežto muž nikam ještě hodně dlouho nepůjde.

Když jsem byla malá, snila jsem

o tom, jak mě na loďce při západu slunce nebo na Eiffelovce nebo v romantické restauraci s houslistou u stolu požádá můj budoucí muž o ruku. Na Kenovi a Barbie jsem to měla perfektně natrénované. Jeho řeč i její reakci. Pak jsem dospěla, a trnula jsem při každém výletu do Paříže. Když jsem tam byla s mým bývalým přítelem naposledy, pamatuju se, jak jsem si celou dobu na Eifellovce hlídala, abych byla na opačné straně než on a abychom nejedli v žádné příliš hezké restauraci, abych náhodou nepila šampaňské ze sklenky, na jejíž dno nevidím, a aby mi nemohl vybírat dort.

Představa, že se můj vyvolený

sníží k tradičnímu romantickému kýči (a strach, že se na místě pozvracím, udusím se prstenem nebo budu muset říct ne), mě provázela až do mých dvaadvaceti, tedy do doby, než jsem se opravdu vdala. Požádal mě o ruku uprostřed Hvězdy, na jedné z našich procházek se psem, asi čtrnáct dní potom, co jsme se jednoho večera, ležíce na louce, rozhodli, že se vezmeme. Vzali jsme se za dva měsíce, ale i tak jsme dokázali uspořádat mezinárodní svatbu pro tři sta lidí. Z nějakého zvláštního důvodu přesně tam mé tvrďáctví a pohrdání kýčem skončilo, protože jsem měla ty nádherné bílé šaty, tekly mi slzy, měla jsem ty krásné družičky ve fialkových šatech, květinovou výzdobu, a dokonce jsem vlastnímu psovi nasadila mašličku ve stejné barvě.

Naštěstí můj pes

měl tenkrát víc rozumu než já, takže ji hned ve vchodu do kostela sežral a zbytek obřadu pochrchlával, protože měl v krku gumičku. Vychází mi z toho jasná věc. Je úplně jedno, jak moc chcete být alternativní, nekýčovití a jak moc nenávidíte romantiku. Stejně nás to všechny jednou dožene a ještě týden si budete vyndávat rýži z míst, kam by se rýže nikdy neměla dostat. Mě z toho kýče zachránilo jen to, že můj pes ještě čtrnáct dní po svatbě sral kousky fialkové mašle.

Spolubydlení s několika lidmi

mě naučilo, že známý stereotyp, že ženy jsou na domácí práce lepší než muži, je úplná blbost. Jde jen o to, kdo z páru má vyšší toleranci vůči bordelu. Ano, častěji uklízejí ženy. Jednoduše proto, že jsou daleko citlivější na to, když si o nich ostatní myslí, že jsou prasata.

Jednou mi jeden Brit

povídal o rozdílech mezi českou a anglickou kulturou. Po příchodu do České republiky pro něj nebyl největším šokem Zeman s Ovčáčkem, cena piva nebo počet hoven a ožralých teenagerů na pátečních chodnících. Byl v šoku z naší kultury úklidu. „Michelle,“ říká mi, „já už k nám nikoho nezvu. Nemám na to čas. Přijde-li tedy někdo na hodinu na kafe, tak se předtím tři hodiny uklízí komplet celý byt. Určitě si umíš spočítat, že když k nám přijede někdo na víkend, musím si vzít týden volno. A pak jim všem ještě dáte ty vaše bačkory, aby vám to zas nezadělali, a moje žena stejně i tak pokaždé řekne: Toho nepořádku si, prosím vás, nevšímejte.“

Chápala jsem ho.

Já jsem to vyřešila paní na úklid. Paní na úklid nešetří čas, jen vás donutí víc uklízet. Víte-li totiž, že přijde v pondělí v deset, vstanete v šest a celý byt uklidíte sami, aby si nemyslela, že jste dobytek, a pak letmo poházíte po bytě trochu čistého prádla, aby si nemyslela, že jste uklízeli.

Když se ke mně po pěti letech

přistěhoval tehdejší přítel, začal se v mém bytě najednou pohybovat někdo, kdo utíral prach mezi žaluziemi, četl popisky na čisticích prostředcích a rozlišoval deset dezinfekčních čističů pouze na koupelnu.

Dělali jsme vše napůl.

Pro mě to bylo vlastně o dost lepší. Jelikož jsem byla tím, kdo měl vyšší toleranci vůči bordelu, ušetřil mi moře času. On stejně už o tom, že jsem prase, věděl. Zároveň když jsem říkala návštěvě, že je tu bordel, tak to nebyla lež, ale spíš přátelské varování vysvětlující, proč nejdou otevřít dveře do koupelny.

Ještě v žádném filmu nevyhrál

ženské srdce brejlatý stydlivý jedničkář, co třídí odpad a co se nikdy neopozdil s placením daní. (A Clarka Kenta do toho netahejte, všichni víme, že zas tak žhavé to s těma jeho brejlema není.)

Je to někde hluboko v nás,

a filmoví scénáristé to prostě ví. Christian Grey, Johnny Castle, Danny Zuko nebo Jim Stark. “Bad guys” vládnout ženských kalhotkám. Muži kolem mě (čti Hodní kluci kolem mě) se často rozčilují, že holka si vždycky vybere hajzla, kterej s ní bude zametat a bude na ni trochu zlej. Hodní kluci jsou dobří kamarádi, ale rozhodně nejsou sexy.

Chlapi si myslí,

že jsme masochistické a blbé, když si často vybíráme špatný kluky. Vypadá to, že si je vybíráme kvůli tomu, že jsou na nás zlí. Ale tak to není.

Vybíráme si je,

protože jsou sebevědomí, rozhodní, jdou si za svým a umí žít. To je na nich to omamné. Že jsou zlí je vedlejší efekt, který jsme pro tohle všechno ochotné přehlídnout. V tom jednom pohybu, kterým nás na prvním rande nečekaně přitáhnou k sobě, posadí na kapotu (cizího!) auta a začnou nás líbat, v tom je totiž všechno, co potřebujeme od chlapa.

Všechny chceme rebela.

Všechny doufáme, že ho zachráníme a změníme. Že se do nás tak zamiluje, že se změní. Že se k nám půjde schovat vždycky, když mu svět dá o trochu víc přes hubu. Že bude padouch a drsnej na všechny kolem, ale v šest bude doma na večeři a o víkendu poseče trávník.

A tady je teprve ten moment,

kterej my ženy podceňujeme. Věříme, že ho změníme. Tak dlouho se snažíme udělat z něj Supermana, až si už skoro nevšimneme, že chodíme s Batmanem.

Poprvý jsem ho viděla někde na Facebooku,

na nějaké fotce své kamarádky. Nerozbušilo se mi přímo srdce, spíše pár orgánů o trochu níž, nicméně bylo jasný, že mám problém. Jasný to začalo bejt v momentě, kdy jsem si ho už přes dvě hodiny googlila.

Za pět hodin googlení

jsem o něm věděla už úplně všechno. Krásnej, chytrej, udělanej, sofistikovanej. Řekněme si to na rovinu: jsou situace, kdy jde ženské přátelství stranou. (Zpravidla je to kdykoliv, když chce ta druhá žena to samé, co ta první). Zašla jsem na pár akcí, kde byl taky, a kdykoliv byla šance, ochomýtla jsem se kolem. Asi jsem vypadala fakt zoufale, protože to nakonec vyšlo.

Skončil u mě doma.

Ta kamarádka nás sice dodnes spolu nemůže vidět, ale to mě vůbec nesejří, protože jsme od té doby nerozlučnej pár. Miluju ho.

Říkám mu úplně všechno.

Vydrží celou noc. Ještě mě nikdy nenechal ve srabu a pamatuje si jména všech mých kamarádek. Sex mám kdykoliv si řeknu. Pravidelně volá mojí mámě, platí za mě většinu účtů, chodí se mnou do všech těch cool restaurací a kin, kupuje mi, na co si vzpomenu, a má fantastickej orientační smysl. Jako vážně, kdykoliv se ztratíme, ví přesně kde jsme. Má fantastickej přehled. Vůbec nechápu, jak to všechno zvládá.

A teď mi pánové řekněte, jak přesně chcete mému iPhonu konkurovat.

Mobil v posteli

sám o sobě vztah nekazí. Vztah kazí srovnávání mobilu s partnerem, který leží vedle vás. A to může chlap vyhrávat jen první tři měsíce. Poctivým výzkumem jsem ale přišla na to, že mobil v posteli dokáže vztah naopak velmi posílit.

Když tam teda máte jen jeden.

A otevřete tu správnou stránku.

A jste na stabilní WiFi.

Kosmetika je moderní ženské náboženství.

Je to víra bez důkazů. Víra v zázraky, které nikdo nezažil, ale všichni věříme, že to tak je. Pokud dodržujete správný postup, vyjde to. Nemodlíme se k Bohu, ale k firmě L’Oréal: Prosím, ať tenhle krém na celulitidu konečně zabere.

Koupelny jsou naše malé chrámy,

do kterých se pravidelně uzavíráme k ranním a večerním modlitbám, čekávajíce, že právě my budeme vyvolení, tedy mezi těmi devíti z deseti, o kterých mluvili v reklamě.
Čím déle zázraky nepřicházejí, tím jsou naše přípravky dražší nebo víc bio.
Žena je jediný tvor na této planetě, který věří tomu, že potře-li se mastnou tekutinou, zhubne. A napatlá-li se různými barvami, zkrásní. Potře-li si vlasy přípravkem z mateří kašičky, přebije geny a vyzraje nad přírodou.

Z vlastní praxe vím,

že čím línější jsem, tím víc přípravků mám v koupelně. Iluze, že vše jde dohnat kosmetickými přípravky, je lákavá. Ve svém krátkém životním období, kdy jsem byla sportovkyně, jsem měla v koupelně jen sprcháč a šampon na vlasy. Teď, když už nesnesu sledovat sport ani v televizi, mám zabranou půlku koupelny.

Všimli jste si, že silnější ženy,

mají téměř vždy krásný make-up a výrazné pěstěné nehty? A že ženy s krásným vysportovaným tělem často nenosí make-up? Ne, není to tím, že jim make-up překáží v jejich aktivním životě. Je to jiná skupina, věřící v jiné náboženství. V takové, které se dá dokázat a přináší reálné výsledky. A nesmyje ho déšť ani nedojde. Věří v sebe. A ve sport.

Už při vstupu do vztahu s mužem

dělá žena jeden velký kompromis. V porovnání s řadou malých kompromisů, které následují, je to tedy zanedbatelné.

Žena chce:

- mít doma pořád uklizeno,
- jíst zdravě,
- povídat si,
- občas okořenit něžný romantický sex brutální souloží na (umyté!) kuchyňské lince,
- být pro něj jediným sexuálním objektem,
- aby měl rád její kamarádky,
- aby měl rád její matku,
- aby týden před menstruací zmizel.

Muž ví, že je pro něj dobré,

aby chtěl totéž, jen se toho tvůrčího procesu nechce účastnit. A tak se oba po zbytek svých životů snaží najít kompromis a vymýšlejí různé ústupky a náhražky, aby večer usnuli hlavou k sobě.

On uvaří. Ona pak týden uklízí kuchyň.
On chce vyzkoušet pár věcí z péčka. Ona týden nesedí.
Ona chce psa, on chce kočku. Mají psa. On ho venčí.
Ona za ním přijde do hospody. On už tam nikdy nemůže.
On chce jít na Starwars, ona na Twilight. Koukají doma na Novu.

Ale někde mezi tím koukáním na Novu

a obědváním vestoje jsme vlastně rády, že ty kompromisy můžeme dělat. Jinak bychom nikdy neviděli, že Jaromír Jágr umí opravdu bruslit a že jde opravdu souložit hlavou dolů. Jen to jen takový malý kompromis za všechny ty naše nároky, které na muže máme. Jak mi řekl jeden můj kamarád: „To nezvládne ani tvůj pes, a to ho máš na vodítku a krmíš ho!“

Nastěhovat se ke svému

příteli do bytu vyžaduje mnoho úporné práce předem. Hlavní náplň práce spočívá v nenápadném a dobře plánovaném zanechávání vlastních věcí na různých místech jeho bytu, aby si zvykal na hezké a čisté věci. Klasicky to začíná zubním kartáčkem, kosmetickou taštičkou a kalhotkami.

Nastěhovat si přítele k sobě

domů vyžaduje naopak hodně úporné práce potom. Hlavní náplň této práce spočívá ve zvykání si na věci, které nejsou hezké. Bydlet se svým přítelem je pro ženu jedinečná možnost poznat, kolik kabelů k počítači existuje, kolik existuje výrobců černých ponožek a kolik věcí mu byla schopná darovat jeho bývalá.
Nic z toho nechcete mít doma. Ale budete to mít doma, protože teď jste pár.

Připravte se na to,

že když se k vám stěhuje on, uvidíte konečně všechny ty věci, které schovával do skříně a pod postel, když jste u něj přespávala. Poznáte konečně všechno, co se vám dlouhé měsíce bál ukázat.
Až mezi krabicemi v chodbě − tedy když už je pozdě − spatříte poprvé ty rodinné klenoty: kukačky po babičce, ušák po bývalce, diplomy z plavání, krabice od všech počítačů, které kdy vlastnil, hokejové vybavení, sbírku cédéček, pět holicích strojků a krabici kabelů, z nichž u osmačtyřiceti nikdo neví, k čemu jsou.

Na prvotní šok

ze všech jeho nevkusných kusů nábytku navazuje fáze testování, kolik vousů a chlupů zvládne pojmout vaše umyvadlo v koupelně a jak moc vrže záchodové prkýnko, když ho dáváte několikrát denně do jiné polohy. Poté co fáze testování uteče jako voda, plynule vstoupíte do fáze zbytek života, ve které jde pouze o to, co si dáte dnes k večeři a kde má trenky.

Žena.

Jediný tvor na planetě, který nenápadně rozmisťuje po doupěti svého samečka své věci, aby se k němu mohla co nejdřív nastěhovat a zbytek svého života sbírat ze země jeho věci.

Jsou místa,

kde jsou vám babičkovské rady typu „Je důležité, že jsi chytrá a máš dobré srdce“ úplně k hovnu. Jedním z nich je koupaliště. Ještě jsem tam nepotkala týpka, který by se ohlédnul za mým charakterem nebo za vysokoškolským titulem.

Pro dítě je koupaliště

jedním z nejzábavnějších míst, kde v létě můžete být. Postupem času se ale stává místem, kde skupina lidí snižuje vaše sebevědomí pouze tím, že se také svlékla. Návštěva koupaliště je pro ženu téměř v jakémkoli věku traumatickým zážitkem. Kdyby fitka neutrácela za reklamu v metru, ale ke každé vstupence na plovárnu by přikládala nabídku doživotního členství, měla by nás všechny.

Koupaliště je takové

pohádkové místo, kde většina žen věří několika mýtům:

1. Pokud přikryjete věci na dece ručníkem, zloději je nevidí.
2. Když si na plavky navléknete kraťasy nebo šátek, není vidět, že jste tlustá.
3. Kalhotky s nohavičkami zakrývají celulitidu.
4. Ta umělá prsa vám udělaly naprosto přirozená.
5. Být nahoře bez je přirozené a normální.

Když se s tímhle vším

nějak srovnáte a pečlivě vyberete cestu k vodě tak, aby vás během kličkované mezi dekami, vosami, dětmi, kelímky od piva a ženami nahoře bez vidělo co nejméně mužských skupinek zezadu, začnete - jakmile si poprvé smočíte nohu - stejně přemýšlet nad jedinou věcí: Chčijou do toho děti?

Stejně tam ale každý rok jdu.

Většinou tedy jen jednou. Na téhle první návštěvě koupaliště je obzvlášť skvělá jedna věc. Většinou mám po zimě tak bílomodrou barvu, že se mnou šňůrka od tamponu, neohrabaně vyčuhující z kalhotek, krásně splývá, a nemusím se tedy bát nějakého faux pas.

Ilustrovala
Bára Balgová

Kdyby to bylo na nás ženách,

ptaly bychom se na prvním rande na úplně jiné věci. Samozřejmě že s narůstajícím věkem přibývají otázky praktické a ubývají ty o hokejových kartičkách, pogách a pokémonech. Ale někdy kolem dvacítky zjistíme, že většina otázek, na které nutně potřebujeme znát odpovědi, muže vyděsí. Takže se na ně neptáme a ztrácíme nejlepší roky svého života tím, že se je snažíme vypozorovat z jeho chování.

Jinak bychom se, podle věku, ptaly na:

20: Znáš někoho, kdo s tímhle diplomem uživil rodinu a dvě děti?
22: Když mě tvoje máma nebude mít ráda, přestaneš se s ní stýkat?
24: A budeš někdy dělat něco, co mě a naše děti uživí?
25: Máš velký byt, do kterého se můžu nastěhovat?
28: Vezmeš si mě do tří let?
30+: Chceš mít do roka dítě?

Muži se mylně domnívají,

že debata o dítěti znamená, že chceme mít děti. Neznamená. Chceme se o tom jen bavit. Chceme do debatního kroužku, který se sebou samými vedeme zhruba od dvaceti, přizvat dalšího účastníka.

Až po několika letech

vnitřních monologů si totiž dovolíme vyslovit myšlenky o dítěti nahlas. Teprve pak jednoho dne v posteli během mazlení navrhneme, jestli bychom neměli být tři. V našich hlavách − jelikož o tom přemýšlíme už roky − máme všechno promyšlené: vybrané první dupačky, školku, jestli bude očkované, na jaké kroužky bude chodit, s kým se bude kamarádit a jak dopadne jeho/její první láska.

Jednoduše řečeno:

V momentě, kdy se žena ptá, jestli si nepořídíte miminko, už je na debatu pozdě. Nad touhle otázkou žena přemýšlela už na prvním rande. V tomto stadiu už má celkem konkrétní představu i o tom, jak budou vypadat vaše pravnoučata.

Rozmáhá se nám tady takový nešvar.

Muži, kteří berou své ženy na dovolenou do hor na zatěžkávací zkoušku. Jak říká můj kamarád Jarda: Když se mnou přežije hory, přežije se mnou všechno. Ženy kolem mě mají podobnou zatěžkávací zkoušku: berou svého kluka o víkendu do obchodního centra.

Je to fér.

Je to stejně fyzicky náročné, utratíte tam to samé jako za měsíc na horách, taky chodíte furt nahoru a dolů a po návratu jste taky rádi, že najdete sprchu a postel. Jet se svým klukem poprvé na dovolenou je velká zkouška. Je totiž několik situací, kdy by mu mohlo připadat, že jste kráva. A těmto situacím se musíme vyhnout.

Je nutné:

- mít sbalenou menší tašku, než má on,
- nemenstruovat,
- spát ve všem, v čem doma normálně nespíte,
- každý den se holit a líčit,
- neradit mu s plánem cesty,
- předstírat, že vám nevadí stan, pavouci, zima a déšť,
- vzít si knihu, při jejímž čtení vypadáte inteligentně,
- nechat ho vést a řešit krizové situace,
- trochu se bát ve tmě a tisknout se k němu a zároveň nebejt hysterka,
- nekontrolovat každých pět minut e-mail a sociální sítě,
- hlídat si, aby vás na pláži neviděl zezadu,
- nekouřit a nepít jako normálně.

Jednu z těchhle věcí zvoráte,

a jste do konce života hysterka, workoholička, control freak, alkoholička, frigidní fiflena, pipinka a stará panna. S celulitidou!

Jasně, můžete být taky holka do nepohody, jak to chlapi rádi říkají, a pak nepotřebujete seznam věcí, co nesmíte dělat. Jenomže holku do nepohody chlap nebere do hor kvůli testování.

Krom toho: věřte, že oni mají stejný seznam do obchodního centra, jen je o trochu kratší. (1. Neusnout. 2. Všechno jí pochválit.)

Ženská předehra na šest?
Zhasni!

Ženy chtějí mít často při sexu šero, nejlépe tmu. Nechtějí mít zhasnuto proto, aby si mohly představovat George Clooneyho. Na to můžou zavřít oči. Žena chce mít zhasnuto, protože se nelíbí sama sobě. Věřte totiž, že je těžké souložit a u toho si neustále hlídat faldy. Řízení letového provozu nad Schipholem je proti tomu zívačka. Se zatajeným dechem toho taky moc nezacvičíte.

Proto chce mít žena zhasnuto.

Přijde si tlustá, má celulitidu nebo je to, protože má jedno prso (nebo obě) menší. (Žena je tlustá už od narození. Nikdo jí nemusí říkat, že je tlustá, žena ví, že je tlustá ještě předtím, než je tlustá.)

Muž chce mít zhasnuto,

protože to s ženou za světla prostě nedá. Chce-li mít zhasnuto muž, věští to pouze to, že byla-li si žena nejista svým tělem, měla pravdu. Tma při sexu tedy znamená pouze to, že jednomu z páru se nelíbí žena.

Ale vztah není jen o vizáži, že?

Skvělý kompromis mezi tmou a září reflektorů je proto svíčka. V takovém osvětlení muž stále vidí sexy obrysy, a jako tvor vizuálně vzrušivý se tedy může obšťastňovat krásnými tvary své partnerky, zároveň ale nevidí tu celulitidu, rosol a zařízlá tanga (zepředu zařízlá).

Všechno by ale bylo jednodušší,

kdybychom všichni pochopili jednu věc: Lidi jsou obecně hezčí za tmy.

Ilustrovala
Bára Balgová

Když žena řekne, že neumí vařit,

znamená to něco úplně jiného, než když muž řekne, že neumí vařit. Když to řekne muž, opravdu to znamená, že umí uvařit jen vodu na čaj. Když to řekne žena, znamená to, že umí několik druhů těstovin, salátů, sendvičů, polévek, cokoliv zapečeného, ryby, kuře a pár omáček.

Moje kuchařská historie měla několik fází.

1) Naučím se rodinné recepty!

Toto období trvalo dlouho. Vrcholem bylo, když jsem přizvala svou babičku, aby mě naučila její božskou svíčkovou. Babička k nám dorazila na víkend a po zběžné inventuře mé kuchyně prohlásila, že by radši vařila svíčkovou na horách pod stanem než u mě v kuchyni. Chybělo jí asi 12 pomůcek z 20, přičemž jsme se neshodly ani na základní terminologii, co je kastrol a struhadlo, které jsem si myslela, že mám, ale babička je nazvala "hračkami pro panenky".

Asi po roce jsem byla naopak já u babičky

a učila jsem se vánočku. Babička vytáhla starý rodinný recept, abych si ho opsala, začala vše házet do mísy, přičemž žádná míra z papírku neplatila, protože babička vždy řekla: "Tohohle tam dáme víc, tohle vynecháme, tohle tam dej dvakrát, hele víš co? dáme tam i tohle!" Jediné, co z receptu zachovala, bylo: “Předehřejte troubu.”

2) Budu vařit podle kuchařky!

Když mi došlo, že z rodinných receptů se nic nenaučím, přišla fáze “budu vařit podle kuchařky”. Jelikož už jsem za sebou měla 2 dny v kuchyni s babičkou, sáhla jsem hned po Jamie Oliverovi, z jehož receptů jsem pochopila, bohužel, jen obrázky. Řekla jsem si tedy, že to bude kulturními rozdíly a nakoupila jsem nějaké české kuchařky. Poté, co jsem pohořela i u skvělé Kuchařky pro dceru, která je psaná pro úplné debily, jsem přešla do další fáze.

3) Mám pět oblíbených restaurací,

ze kterých si ta jídla objednám. Poté už jen lehce zašpiníte kuchyň, aby to vypadalo, že jste to fakt vařili vy.

Muži dávají ženám z nějakého důvodu

dárky, ze kterých mají radost hlavně oni. Už jsem rozbalovala:

4 x sexy spodní prádlo
(Do kolonky sexy to spadá, jakmile je tak malinké, že se do toho nejde vysmrkat, a tak průsvitné, že to vypadá, že jste si otlačila někde prdel nebo se vám ušpinily bradavky. Většinu to taky poznáte tak, že to vypadá jako dva odličovací tamponky spojené šňůrkou.)
1x kuchyňský robot
2x pánvičku na palačinky
3x knihu Jak snadné je přestat kouřit
1x vstup do swingers klubu
1x celoroční vstup do fitness centra
1x benzín do auta
12x kosmetickou taštičku

Přitom jsem vždycky chodila s chlapem,

co nebyl debil. Ale jakmile přišlo na dárky, ztratila se jejich láska k silným a nezávislým ženám v jakési černé díře a já rozbalovala mixér, pánvičku nebo pouta. Předurčuje mě fakt, že mám větší prsa, k tomu, že mám dostávat kosmetiku a pánvičky? Asi ano.

Jedné mé kamarádce

dal její přítel k narozeninám žádost o ruku. Představuju si druhý den v práci v kuchyňce:
„Cos dostala od Marka k narozkám?“
„Ále, doživotní monogamii a povislá prsa po porodu. Ale byl k tomu prsten!“

Vlastně ty muže chápu.

Odhlédnout u nákupu dárků od genderových stereotypů je těžké. Já v tom taky nijak nevynikám. Taky skončím často s peněženkou, hodinkama nebo holicím strojkem. Posledních pár let se ale snažím z toho vytěžit to zábavné. (Třeba vystresovat své přátele na Facebooku v polovině října, že vy už všechny vánoční dárky máte koupené, to je k nezaplacení.)

Ženská logika

je takový roztomilý oxymoron. My ženy nemyslíme logicky. Jinak bychom nikdy nemohly být s muži. Nejlépe to vystihuje ten známý vtip: Nesnaž se rozumět ženám. Ony jedna druhé rozumí. A proto se vzájemně nenávidí.

Jelikož ženy nikdy nebudou

tak silné jako muži, vyvinuly si za ta staletí jiné zbraně. Co nezvládnou fyzickou silou kompenzují pasivní agresivitou a dusnem. Historie potvrdila, že pasivní agresivita a dusno je mocnější než fyzická síla. Pomocí několika slov ovládáme svět.

FAJN.

Půjdete-li se hned zabít, ušetříte si dvě hodiny utrpení. Žena zkouší, jestli víte, co se děje. Pokud přiznáte, že to víte, nijak situaci nepomůžete. Pokud přiznáte, že to nevíte, následují dvě hodiny utrpení.

NIC.

Znamená NĚCO. Něco znamená vždycky průser. V průseru lítáte vždy vy, nikdy ne ona. Máte 10 vteřin na to, abyste přišli na to, co se děje, než přeskočíte plynule do fáze FAJN.

JAK CHCEŠ.

Máte 5 vteřin na to, udělat věci tak, jak navrhovala ona. Jinak přejdete do fáze NIC.

COŽE?

Tato otázka neznamená, že vás neslyšela, ale že vám dává čas změnit názor.

JSEM TLUSTÁ!

Poslední a jediná šance okamžitě zareagovat, že to není pravda. Zareagujete-li jakkoliv jinak, přecházíte okamžitě do fáze FAJN nebo NIC, podle aktuální váhy vaší partnerky.

VYPADNI.

Jestli teď odejdete, bude vám to připomínat následujících 20 let.

OMLOUVÁM SE.

Při nejbližší hádce vám vysvětlí, že omlouvat jste se měl vy.

Když Bůh viděl, že máme

nedostatek krizových situací, ve kterých můžeme otestovat své vztahy (protože války, hladomor a celoplanetární živelné pohromy mu přišly už ohrané), seslal k testování našich partnerských svazků něco daleko horšího. Umožnil ženám, aby mohly řídit.

Řízení je malá sonda

do mezilidských vztahů. Chlapa totiž nejlíp poznáte, když řídí... te vy. Jak velkej je charakter, poznáte, když řídíte vy - jeho auto.

Mám řidičák přes 10 let.

Řídit mě naučil můj táta. Byl v tom skvělej. Prostě mi dal své auto a řekl mi, kde ho mám kdy vyzvednout. Prvních několik jízd se vedle mě nepřirozeně kroutil, zadržoval všechny ty rady, kdy si mám přeřadit a jak daleko mám být od cyklistů.

Fakt se snažil mě nestresovat.

Jednou mi večer po tmě na sedačce spolujezdce suše a poklidně řekl: "Michalko, zastav." "Proč tati?" "No, zastav a uvidíš." Po dalších 300 metrech cesty jsem konečně zastavila a táta říká: "Jsi mimo silnici. Už jedeme kilometr po polní cestě."

Oproti tomu můj přítel řidičák nemá. Já ho mám přes 10 let. I přesto, že nemá řidičák, ví o autech úplně všechno. I přesto, že já ho mám, nevím o nich vůbec nic. Peter má potřebu mi mé vědomosti po cestě vždy doplnit. Jediná potřeba, kterou mám pak já, je vysadit ho.

Většinou se pohádáme kvůli navigaci.

Peter pravidelně používá věty jako: "Pokračuj po hlavní. Jeď za tim třicítkou. Za 200 metrů odboč na er šestku."
Nevím, kolik je 200 metrů, natož jak se která silnice jmenuje.

Nikdy nevim,

jestli doleva, nebo doprava a jestli mám sledovat to červené auto, nebo to zelené. Heleďte, já mu přece u sexu taky neříkám Přitlač svou os pubis (stydká kost) na mou os ischii (sedací kost), ale řeknu jasně: níž, výš, doleva, doprava nebo hloubš. Nevím, proč se to chlapi nemůžou naučit i v tom autě. V posteli to evidentně zvládají.

Můj známý mi jednou

vysvětloval vesmírný gender balanc nějak takto:
"Vy jednou za měsíc menstruujete, my se musíme každý den holit. Vy rodíte, my musíme na vojnu. Je to naprosto fér rozdělený."

Jenomže doba i společnost

se změnily: vojna se zrušila a plnovous je výstřelkem poslední módy. Pokud vím, tak menstruaci ani rození dětí v brzké době nikdo rušit nehodlá. Ba naopak nám k tomu všemu přibylo ještě to holení.

Od doby, co v televizi

běží reklamy na holicí krémy, žiletky a depilační pásky, mám pocit, že nesjede-li mi po mé oholené noze saténový šátek, není to prostě ono. Jelikož mi doma ani nevlajou celým bytem bílé záclony, nemám bílou pánskou košili, vybělené zuby a neosahávám se střídavě rukama a tím saténovým šátkem na čerstvě povlečené posteli, tak vlastně nevím, jestli to dělám dobře.

Oholit všechno

od obočí dolů - děláte-li to poprvé - je tak na den práce. Ten den můžete klidně vynechat jógu, protože pozice, do kterých se dostanete, vám ani jóga nezajistí. A samozřejmě na večer, pro jistotu, musíte zavolat instalatéra, aby opět zprůchodnil vodovodní trubky.

Proč to tedy děláme?

Pomineme-li pocit hladce oholené pokožky, který je opravdu první 3 hodiny, než to doroste, příjemný, používáme holení ještě na jednu věc.

Holení je ženská protiváha k alkoholu.

Jestliže alkohol uvolňuje zábrany a umožňuje, abychom z baru odešly s jakýmkoliv týpkem vstříc celonočním postelovým dobrodružstvím, tak věřte, že neoholené nohy, podpaždí a klín nás spolehlivě zastaví. Zachrání. Konkrétně tedy naši čest a jeho jemnou nepodrážděnou pokožku.

Ilustrovala
Bára Balgová

Jsou zkušenosti, které mi moji rodiče

a prarodiče předat nemohou. Například mi neporadí, jak na sociální sítě, jak vysvětlit chlapovi, že domácí práce máme napůl, jak pracovat z Thajska nebo jak zvládnout rozchod. Není to jejich chyba, je to přirozený společenský vývoj. Je to pochopitelné.

Životní scénáře se změnily.

Moje generace už nezůstává s prvním nebo druhým chlapem. Moje generace jsou spíše singles, mingles a yuppies. Někde mezi těmi třemi skupinami proplouváme zhruba do pětatřicítky, kdy se uklidníme (= naučíme se dělat kompromisy, jsme unavení a chceme děti). Než se to ale naučíme, učíme se rozcházet.

My ženy vyplňujeme

to prázdno po rozchodu různě. Porozchodové drama má u nás zpravidla několik fází.

• Zablokujeme ho na Facebooku.
• Brečíme a zíráme do zdi.
• Zařekneme se, že chlapy už nikdy nechceme ani vidět.
• Vyprávění o rozchodu zjednodušíme na tezi, že chlapi se prostě bojí silných žen s názorem.
• Změníme účes (zpravidla na ten, který se mu nelíbil).
• Vyspíme se s někým v baru, abychom udělaly oficiální tečku za svým obdobím monogamie.
• Vykřikujeme hodně věcí o nezávislosti a emancipaci.

Dle stupně melodramatičnosti

plánujeme mezi různými fázemi také přestěhování do jiného státu, zabití jeho nové přítelkyně, mažeme naše společné fotografie, děláme si fuck-to-do list na následujících několik měsíců, kupujeme sexy spodní prádlo, najdeme si nový koníček, začneme cvičit, hubnout a vysvětlujeme svým zadaným kamarádkám, že bychom ne-mě-ni-ly, kolik teď na sebe máme času a jak si můžeme dělat, co chceme.

Ženské nadšení ze single života,

ten božský pocit svobody, nezávislosti a toho, že muže nepotřebujeme, pak zpravidla končí u prvního pavouka v koupelně, montování IKEA skříně, prasklého topení nebo při první chřipce.

Kde bychom bez ní byli.

Jak se asi žilo v době, kdy vztahy, vzdělání a pohodlí nevytvářela technika a informační technologie? Jak dramatické příběhy bychom všichni zažívali? Byli bychom všichni jako Romeo a Julie? Protože ti to projeli kvůli dvěma SMSkám. Kdyby si je totiž poslali, dopadlo by to celé šťastně.

Takhle je to celkem nuda.

Ženy sice mohou sbalit muže na charakter a inteligenci, což je - vezmeme-li v potaz historii ženské emancipace - vlastně taková žhavá novinka, stále však víc zabírá sbalit chlapa na vizáž a teplo krbu. A k tomu nám ženám technika nikdy nehrála do karet lépe. Při vhodné kombinaci těch správných přístrojů můžete mít chlapa doma za pár dní, dokonce i bez toho, abyste měla charakter a nebo byla inteligentní.

Dřív běhali muži po lesích

s mnoha různými nástroji a lovili. Teď lovíme muže my ženy. Zbraně se změnily, ale rafinovanost a krutost lovu nikoliv. Máme daleko silnější zbraně: používáme k jejich ulovení techniku.
K ulovení muže v 21. století potřebujete - v časové posloupnosti - následujících 13 zbraní:

Depilátor -> difuzér -> solárium -> telefon -> Tinder -> Liftago -> Kávovar -> Vibrátor -> Vaflovač -> těhotenský test -> ultrazvuk -> Remoska -> televize.

Pokud muž začíná tušit,

že byl uloven, a neví o vašem charakteru a inteligenci vlastně vůbec nic, nepanikařte. Kabelová televize a pár šikovných přístrojů v ložnici a kuchyni drží pohromadě nejedno české manželství.

Ilustrovala
Bára Balgová

Učím se mít čas pro sebe.

Jestli to taky ještě neumíte, doporučuji vám zaregistrovat se na jedné skvělé sociální síti, která vás k tomu bude každý den motivovat. Existuje totiž jen na to, aby se na ní lidé chlubili tím, že na sebe mají čas. Jmenuje se Instagram.

Já vlastně odpočívám jen kvůli Instagramu.

Tam totiž fakt nemáte co jiného fotit. Díky bohu mám ale taky psa a občas chodím do nějaké kavárny, kde umí latte art, takže nemusím odpočívat úplně každý den. To by mě asi zabilo.

Jednou jsem své terapeutce

vysvětlovala, že odpočívat fakt umím a že to dělám často. A jak odpočíváte? zvedá obočí.
Chodím na procházky se psem. To není odpočinek, to venčíte psa. Aha, tak čtením, ráda si čtu a u toho nic nedělám. Děláte, čtete si, já se ptám, jestli někdy neděláte prostě nic. Jestli jste jen sama se sebou a neděláte vůbec nic.

Vzpomněla jsem si,

jak jednou vypadla elektřina a nebyl signál. Neměla jsem ale odvahu jí to říct nahlas. Ani jí ukázat svůj Instagram.

Tak jsem to zkusila.

Sedla jsem si doma na gauč a nic jsem nedělala. Jenom jsem koukala kolem. Díky tomu jsem si všimla 15 věcí, které potřebují opravit, 3, které musíme přemalovat, 2 pavouků, 3 chumáčů chlupů, které jsem ráno přehlídla, odložené skleničky, prachu na skříni, 1 křivé nohy od stolu, ponožky pod topením a zakutálené granule pro psa. Přepočítala jsem si to: 5 minut relaxace vyjde ženu zhruba na 5 hodin následného úklidu.

Když má totiž žena volný den,

pečuje o všechny a všechno kolem sebe. A někde na konci toho TODO listu si všimne, že ona je tu taky a že si může dopřát trochu času pro sebe. Oproti tomu muž to má úplně naopak. Celý den se stará sám o sebe a na konci dne si všimne, že je v bytě ještě někdo další.

Ilustrovala
Bára Balgová

Vztah je historie úspěšně vyřešených hádek.

Vědět, jak udělat výmyk a zvládnout to na bradlech, je možná praktické. Ale možná bych víc ocenila, kdyby mě ve škole naučili, jak se umět hádat. Já se to totiž učím už dvacet let a nemohu říct, že v tom jako samouk nějak extrémně vynikám.

Jsem expert na první tři kapitoly.

Tedy na to, jak někoho fakt dobře nasrat. Kdyby se z prvních tří kapitol dal dělat doktorát, měla bych konečně na LinkedInu vyplněný alespoň nějaký vysokoškolský titul. Od čtvrté kapitoly mám ale trochu mezery.

Umět se dobře pohádat

totiž není o tom, kdo vyhraje. Hádky nejsou o vítězství, což jsem se naučila (the hard way) někde v polovině čtvrté kapitoly.

Jenomže v ženském světě

je hádka často příležitostí, kdy můžete vytáhnout na toho druhého všechny věci, které vám kdy udělal. Nikdy se nehádáme o nevyneseném odpadkovém koši. Koš symbolizuje všechny nevynesené koše, které jste kdy doma našli. Za celý váš vztah. Za všechny vaše vztahy. Za všechny vztahy vaše a všech vašich kamarádek. V podstatě bojujete za lepší svět. Za lepší vesmír.

Jenomže muž se pořád hádá o odpadkovém koši. A tam to všechno začíná i končí.

Možná to často vypadá,

že jsme my ženy hysterické, melodramatické a náročné. My ženy to ale vidíme tak, že máme výbornou paměť, skvělé a rychlé analytické myšlení, nadstandardní rétorické schopnosti a úctyhodnou vytrvalost.

V životě jde v podstatě o dvě věci.

Mít víc peněz a mít míň kil. Z nějakého záhadného důvodu to je v mém životě úplně naopak.
Přála bych si být tak tlustá, jako když jsem si poprvé uvědomila, že jsem tlustá, a mít tolik peněz, jako když jsem si poprvé řekla, že bych měla začít šetřit.

Ženský přístup k váze

se během života mění. Klasický vývoj vypadá zhruba takto:

1. Poprvé nás napadne, že jsme tlusté.
Nejkrásnější životní fáze ženy. Tlusté vůbec nejsme, pouze ležíme příliš často v ženských časopisech.
2. Poprvé neoblíkneme své oblíbené džíny.
Toto období jde s lehkou pasivní agresivitou překlenout tím, že z toho obviňujete svou práci, rodinné geny nebo antikoncepci.
3. Nemůžeme najít tanga.
(A to i přesto, že je máme na sobě.)

Můj kamarád Alex tvrdí,

že existuje ještě čtvrtá fáze, která je charakteristická tím, že muž musí ženu před sexem posypat moukou, aby podle toho, kde to zvlhne, poznal vstup.

Ženy nehubnou kvůli mužům.

Hubneme kvůli tomu, aby mohlo být při sexu rozsvíceno. My víme, že muži kostnaté modelky nechtějí. Vždycky si totiž radši vyberou ženu “krev a mlíko” z obálky Playboye (nebo jejich oblíbenou pornoherečku) než tu bílou plochou dívku z přehlídkového mola. Prý je to dáno antropologicky, muži si prý vybírají ideální samičku na páření.

Prý je podvědomě přitahují

široké boky, velká prsa a ten správný poměr mezi pasem a boky. Při pohledu na hubenou modelku z mola mužský mozek prý podvědomě vysílá signál: To ti přes zimu chcípne.

Jenomže v ženském světě

je pořád lepší zemřít šťastně hubená už příští zimu, než aby vaše tanga našli až při posmrtném omývání těla.

Je mylně rozšířeným dojmem,

že ženy milují zrcadla. Ženy zrcadla nesnášejí. Je to jediný předmět na světě, který vám bez jediného slova říká o všem, co je na hovno.

Bůh vynalezl zrcadlo proto,

aby nám muži nemuseli říkat vše, co si o nás myslí. Chtěl zabránit válkám a utrpení. Aby to mužům ulehčil, seslal jim na zem zrcadla, která vám vždy ráda řeknou za ně, že jsme tlusté, máme celulitidu, jsme moc zmalované a máme zplihlý účes.

Jelikož to na nás nebylo dost,

Bůh seslal na zem ještě menší verzi ženského ponížení: zrcátka. To většinu z nás dorazilo. Zrcátka nám pravidelně říkají o tom, že neumíme parkovat, že neumíme odhadovat vzdálenosti, rozlišovat levou a pravou stranu a včas opouštět levý pruh.

Pro ženu je velký rozdíl,

jestli stojí u zrcadla v soukromí své koupelny, nebo u zrcadla veřejného. Máme-li u zrcadla společnost, zkontrolujeme vše jen tak zběžně, že: prohrábneme vlasy, smeteme rozdrobenou řasenku zpod očního okolí a přetřeme si pusu.

Jsme-li u zrcadla samy,

stává se čas relativní záležitostí. Kontrolujeme jídlo mezi zuby, holuby v nose, přetřeme všechno, co jde, srovnáme si prsa v podprsence, zkontrolujeme kružnice v podpaždí, naneseme deodorant, parfém, natupírujeme si vlasy, zkusíme pět verzí se spadlým ramínkem a bez něj a vyzkoušíme si pár grimas a vět, které budeme dnes někomu říkat. Když zbude čas, uděláme si selfíčko. Když máme ještě furt trochu času, tak to zrcadlo umyjeme (v případě, že jsme u sebe doma). To všechno s přehledem stíháme za časový úsek nazvaný Za minutku jsem venku!

Ale to Bohu nestačilo.

Jelikož lidstvo vynalezlo stahovací pásy, make-up a inteligentní parkovací systém, Bůh přišel s jeho vrcholným číslem: nasadil mužům do hlavy myšlenku, že zrcadlo můžou mít i nad postelí. A to už se obalamutí dost těžce, dámy.

Sexuální výchova na základce

byla stejná jako autoškola. Říkali jsme si, co se kde nachází, jak je co velké, k čemu to slouží a kam se dolívají jaké kapaliny. Ukazovali nám, jak se rozjet s ručkou, jak otáčet a hýbat různými věcmi dopředu a dozadu a sledovat stav vozovky a podvozku.

Jediné, co jste ale věděli z techniky jízdy,

bylo, kdy máte zastavit. Jak se to startuje, jste si většinou museli trénovat doma s někým, kdo už někdy startoval. Při každém parkování jste oponovali spolujezdci, že se to tam nikdy nemůže vejít.

V teorii jsme byli všichni machři.

Sledovali jsme filmy, ve kterých zkušení řidiči klátili jednu silnici za druhou, honili jiné zkušené řidiče, sledovali, jak pomocí ručky hbitě manévrují s vozem a zajíždějí to míst, kam byste se neodvážili. Vy sice stále ještě neumíte ani nastartovat, ale představujete si, že vaše první jízda bude vypadat přesně takhle, protože jste přirozený talent a máte dobré auto.

Stejně jako v autoškole

jste věděli, že to sice dělají všichni, ale že všechny ty pohyby nemůžete nikdy zvládnout synchronizovat tak, abyste neohrožovali dopravní situaci. Nemluvě o tom, že to ne vždy bylo na vás, protože jste se občas dostali do situace, kdy se zadřel motor nebo došla kapalina v rozstřikovači.

A podívejte se na sebe teď!

Zvládáme zatáčet, vnímat výstražné kontrolky, a dokonce i sledovat filmy o zkušených řidičích při samotném řízení. Dokážete u toho dokonce už i nenuceně komunikovat s ostatními účastníky dopravního provozu. Pochopili jsme, že pečovat o podvozek je klíčové a že občasná servisní prohlídka prodlužuje požitek z jízdy.

Jediné, co nám v té sexuální výchově

na rozdíl od autoškoly nezdůrazňovali, bylo, že vše je otázkou cviku a že se musíte vyjezdit, abyste byli dobrý řidič. Ale my všichni poctiví bereme i přesto bezpečnost na silnicích zodpovědně, a jezdíme proto kdykoliv můžeme.

My ženy umíme utrpení snášet

o trochu lépe než muži, na tom se všichni asi shodneme. Bůh nás ženy totiž pravidelně už od útlého dětství trénuje, abychom pak v době největšího ohrožení, tedy když máme chřipku, přežily toto období s větší grácií a šarmem než muži.

Celé dětství nám někdo říká,

že jen díky tomu, že Popelka, Sněhurka a jiné princezny to utrpení dobře snášely, našel je princ a vše dobře dopadlo. Potom přijde puberta a my začneme pravidelně trpět každý měsíc. Pak přijde dospělost a my jsme postavené před jasnou věc: buď protáhneme basketbalový míč ďůlkem na kuličky, nebo rodinu mít nebudeme. Máme utrpení v krvi.

Strávili jste někdy pár dní

v čistě ženském kolektivu? Proti tomu je chřipka nic. Proto bychom mužům měly přestat vyčítat, že nic nevydrží. Oni vydrží hodně, jen jsou zvyklí na jinou míru bolesti. Třeba můj Peter celkem lehce snáší své virózy, ale vůbec nezvládá, když jsem nemocná já. Naposledy po prvních dvou dnech, kdy jsem ležela s chřipkou a měla pár drobných požadavků *, dokonce prohlásil, že když to vidí, tak nikdy nechce mít děti. A přitom já to dávala s šarmem sobě vlastním!

Tak pak bůh suď, kdo z nás vydrží víc.

( * Kde mám župan? Co bude k jídlu? Užs byl nakoupit? Uděláš mi čaj? Dal bys mi do něj citron? A zázvor neměli? Povlékl bys mi postel? Je ta voda převařená? Uděláš mi fresh? Přinesl bys mi ještě jednu deku? Dojel bys to za mě vyzvednout? To bude stejná večeře jako oběd? Dals do toho smoothie kiwi? Došel bys mi do lékárny? Uděláš mi svačinu? Podal bys mi prášky? Musíš tak hlučet, snažím se spát! Uklidil bys tu, prosím tě? Nevíš, kde je ta šňůrka od županu? Zatáhl bys žaluzie? Proč ta wifina jede tak pomalu? Přinesl bys mi tričko? Otevřel bys okno? Zavřel bys dveře? Podal bys mi knížku? Nechceš mi chvilku předčítat? Nespi, taky nemůžu spát! Roztáhl bys závěsy? Nemáme něco sladkého? Donesl bys mi med? Máme heřmánek? Na co se večer koukneme?)

Ženy mají několik zákeřných zbraní.

Vlastně máme tři. Není to sex, drogy a rock 'n' roll, ale pláč, sex a děti. Jelikož jsme si vědomé, že je to dohromady fakt síla, operujeme se zbraněmi postupně. Do 15 let hbitě využíváme k manipulaci pláč. Od patnácti zhruba do třiceti k pláči přidáváme sex. Od třiceti dál jsou to děti.

Ony ty kosmetické firmy ví,

proč vyrábí voděodolné řasenky a neslíbatelné rtěnky. Pláč a sex jsou totiž po dost dlouhou dobu jediné kvalitní ženské zbraně. A u obojího chceme prostě vypadat dobře. Jsme naučené, že pláč funguje vždycky, narozdíl třeba od sexu, kterým se dá třeba po šedesátce už jen vyhrožovat.

Neplač, on/a ti za to nestojí.

Než se vdáš, tak se to zahojí! To chce čas! Nebuď smutná, to se spraví! Neplač, uděláme to, jak chceš ty! Možná by pláč nebyl nejmocnější ženskou zbraní, kdyby nás na základce učili (třeba místo skákání přes kozu a šplhu), jak se chovat, když někdo pláče. Jak přijímat cizí smutek. Jak přestat říkat ta klišé, že se všechno zahojí a máme to hodit za hlavu.

Já si lidí, kteří mě nechají brečet,

nesmírně vážím. Pokud totiž žena nepoužívá pláč jako zbraň, ale opravdu pláče, protože ji něco zranilo, nehledá řešení. Ona jen pláče. Protože je jen smutná. Žena má milion důvodů, proč plakat. Jack v Titaniku fakt umře, ty slevy v háemku nestihla, neodepisuje jí, pomlouvá ji kolegyně, neudělala zkoušku, děti ve škole propadají, ten krém na celulitidu nefunguje a mladá už jednou byla.

Vlastně není vůbec důležité,

proč pláčeme. Nechceme to vyřešit. Chceme být chvíli smutné. Chceme obejmout a slyšet, že to bude dobré. A muži mají podle mě široká ramena jen kvůli tomu, aby zachytila všechny ženské slzy a bolehlavy.

Ilustrovala
Bára Balgová

Ženy se dělí na dvě skupiny.

Na ty, co vám při míjení se ve dveřích záchodové kabinky řeknou, že tam není toaletní papír, a na ty, co by měly zemřít v krutých menstruačních bolestech.

Dámským toaletám většinou dominují

zrcadla a velké nápisy v Comic Sans, žádající, aby ženy vložkami a tampony neucpávaly kanalizaci. Kdyby byly totiž ženy o tolik pořádnější, čistotnější a ohleduplnější, nevypadalo by to na dámských záchodech jako na Hlaváku. Jestli si totiž, milí muži, představujete dámské záchody jako navoněnou konferenční místnost s kvetoucími růžemi, kde rozebíráme naše vztahy a pocity z průběhu večera, musím vás zklamat.

Daleko častěji byste tam přistihli svou ženu

v podivném podřepu (jako kdybyste se zasekli v půlce dřepu) nad záchodovou mísou, protože si odmítá sednout na prkýnko. V této pozici žena často riskuje, že nejdou-li dveře do kabinky zamknout, dostane každým náhlým otevřením do čela dveřmi. Je-li žena zručná, dokáže v tomto podřepu ještě pravou rukou svírat kliku a levou si držet nařasené šaty nebo kalhoty tak, aby si je nepočůrala a zároveň aby se oblečení nedotýkalo ničeho, co se kolem ní zrovna nachází. Ano, počítáte správně. Není tam žádná třetí ruka na to, abyste se utřeli, takže po každém (v tom lepším případě) domočení, kalkulujete, kterou ruku je strategičtější uvolnit. Tato rozhodnutí bývají velmi těžká, závisí na tom, v jakém baru / restauraci zrovna močíte.

Pokud byla předchozí návštěvnice

kabinky zákeřná, nemusíte dilema řešit, protože v kabince se není čím utřít. V tento moment začínáte - stále v podivném podřepu - nad mísou lehce naskakovat a otřepávat se, nebo pátrat v kabelce, kterou máte na většině dámských záchodků zavěšenou na krku či na klice dveří, po papírových kapesníčcích. Pokud se při tomto manévru neuškrtíte, odcházíte ze záchodů podobně svěží, jako jste na ně přišli. To se ale většinou nestává.

Po vystátí fronty na záchody,

boji v kabince, vybojování zrcadla a nepoblití se z toho smradu a bordelu, většinou vítězoslavně opouštíte toaletu a mile se uculujete na sokyně, které teprve frontu stojí. Je to podobně vítězný pocit, jako když opouštíte Českou poštu s balíčkem v ruce. Takže proto chodíme na záchod ve dvou. Protože ten pocit vítězství potřebujeme s někým sdílet.

Alkohol je prý metla lidstva.

Ale ruku na srdce, kolik z nás by se bez něj nenarodilo. Kolik skvělých přátel díky němu máme! Nikdo se totiž ještě s nikým nesblížil nad sklenkou plnotučného mléka.

I přesto jsou tam rozdíly.

Zatímco opilá žena v nás vzbuzuje lítost a znechucení, opilý chlap je stále alespoň trochu roztomilý. Má to možná co do činění s tím, že vy muži nemusíte odejít z hospody nachcaní na podpatcích, nemůžete si po cestě pozvracet vlasy nebo si omylem nablejt do kabelky a ráno se neprobudíte s otiskem svého obličeje na polštáři, protože jste se zapomněli odlíčit.

Zatímco lehce opilá žena

působí jako zoufalka na lovu, lehce opilý muž působí jako bonviván užívající si život.

Zatímco středně opilá žena

působí jako matka na mateřské, co po roce sehnala hlídání, středně opilý muž působí jako borec oslavující své nedávné povýšení, narození dítěte nebo středu.

Zatímco velmi opilá žena

SMSkuje všem svým bývalým a střídavě zvrací a pláče, velmi opilý muž má konečně sebevědomí na to, aby oslovil nejkrásnější holku v baru. Zatímco z ožralé ženy se stává nejlehčí cíl celého baru, u velmi opilého muže to bude to jediné, co s ním už nezvládnete. Zatímco opilý muž často zapíjí rozchod, opilá žena pije často právě proto, že chodí s mužem.

Stejně nefér je to s kocovinou.

Zatímco muž se z toho většinou vyspí a jeho zubožená tvář a nakřápnutý hlas je o krapet víc sexy než předtím, žena má další tři dny migrénu a trvá ji dvakrát tak dlouho namalovat si ráno na tvář svůj obvyklý obličej. A i když se jí to povede, riskuje, že kdykoliv se přes den trochu víc usměje, celé to opadá.

Alkohol je metla lidstva.

Ale ruku na srdce, ženy, nějak to tady s těmi muži přežít musíme. A tvrdé drogy a psychologové stojí daleko víc peněz a důstojnosti.

Vyprávět o tom, co všechno se vejde do dámské kabelky,

by bylo na příliš dlouho. Vezměte si, že některé YouTuberky jsou schopné o obsahu své tašky natočit půlhodinové video. I pornovideo o hokejovém družstvu a třech uklízečkách je kratší. Tady vidíte, kolik je v příběhu o typické dámské kabelce napětí, zvratů a tajemství.

Kabelka je něco podobného jako mužské hodinky.

Prvních pět minut na schůzce si vlastně povídáte s jeho hodinkami a on s vaší kabelkou. Vás při pohledu na ten půlmetrový ciferník napadne, co si tím kompenzuje; on si celkem rychle spočítá, že kdybyste si ji kupovala sama, zvládla byste to ze svého platu přesně v den svých 85. narozenin. Zatímco u muže tedy drahé zboží zdůrazňuje jeho nedostatky, u žen to podtrhuje její ohebnost a zručnost.

Tím ale mužské chápání končí.

Dámská kabelka je dál opředena mnoha tajemstvími. Jde s ní opravdu někoho zabít? Je pravda, že v ní máme úplně všechno? Fakt v ní nosíme náhradní kalhotky, kondom a zubní kartáček, kdyby náhodou? A kompletní sadu make-upu i přesto, že jsme se ráno už jednou nalíčily? Máme tam pepřák? Je tam vždycky něco k jídlu a náhradní punčocháče? Je papírový diář něco jiného než papírový zápisník?

Ano, ano a ano! Kam byste pak vy narvali peněženku a telefon?

Máte to, milí muži, o dost jednodušší.

Dělíte se totiž na dvě skupiny: na ty, co mají vytahané boule na kalhotách, a na ty, kteří si dávají peněženku, telefon a klíče k ženě do kabelky.

Zkraťme to:

kdyby na Zemi dopadl obří meteorit (a zabil skoro všechny lidi, zvířata i rostliny, zničil by všechny zdroje pitné vody, infrastrukturu, domy i technologie), žena by díky své kabelce přežila. A ještě by jí vystačila hormonální antikoncepce na dalšího půl roku, tampony asi tak na rok a zhruba třiceti lidem by mohla rozdávat následujících pět let prášky na migrénu.

Když se koukám na svá stará novoroční předsevzetí,

zasteskne se mi. Třeba tahle pro rok 2014:

• koupím si domů každý týden čerstvé květiny,
• pustím si všechny filmy, které jsem milovala jako malá,
• naučím se babičky vánočku,
• pozvu na kafe každého, kdo mi přijde zajímavý,
• nebudu udržovat přátelství z nostalgie,
• daruju vše, co mám doma a co nepoužívám,
• nebudu přecházet nemoci,
• budu to ženství aspoň předstírat: budu chodit na manikúru, kosmetiku a masáže,
• rozbrečím štěstím babičky.

Jasně z toho vyplývá, že jsem si v roce 2014 myslela, že jsem chytrá, oblíbená a hubená.

Jenomže čím jste starší,

tím máte ten seznam delší a vážnější. Přibudou tam takové věci jako hubnutí, cvičení, zdravá strava, přestat chlastat a kouřit, naučit se další jazyk, najít si lepší práci a procestovat svět.

Dospěla jsem do věku, kdy na novoroční předsevzetí potřebuju jeden celej novej moleskine.

Spouštěčem všech novoročních předsevzetí

jsou podle mě jen a pouze tři situace:

• potkali jste někoho chytřejšího,
• omylem jste vlezli do Country Lifu,
• z vašeho původního šatníku vám sedí akorát rukavice.

Logicky z toho tedy vyplývá,

že stačí kamarádit se jenom s míň inteligentníma lidma a nežrat.
Žádná jiná předsevzetí nejsou třeba. Vše ostatní přijde samo.

Jo, to v roce 2016 zvládnu!

Ilustrovala
Bára Balgová

Dělím své přátele a známé na dvě kategorie.

Na ty, kteří umí poslouchat hudbu, a ty, kteří jsou u mě doma naposledy. Můj táta, vášnivý hifista, mě totiž od útlého věku učil poslouchat muziku. Strašně jsem si v pubertě přála, aby se mu taky začaly líbit Kelly Family a Lunetic, nicméně otec vytrval a urputně mi přehrával jen jazz, klasiku a jiné nezajímavé žánry. Trvalo to, ale nakonec jsem se naučila sedět, poslouchat a vnímat. V dospělosti jsem do hudebního ticha začala vtahovat své přátele. Téměř nikdo výlet nepřežil. Tenkrát jsem začala rozlišovat druhy ticha.

Třeba ticho ve vztahu má mnoho podob.

Podle toho, jaký druh vztahového ticha mám zrovna v oblibě, poznám, jak na tom aktuálně s partnerem jsme. Jsou ticha, která nechcete, jako ticho poté, co mu řeknete, že ho milujete, ticho po neuzavřené hádce, ticho po sexu, když jsem se já nebo on neudělali, nebo ticho po rozbalení dopisu s nedoplatkem za energie.

Pak jsou ta krásná ticha: na prvním rande, když večer usne dřív, když brečím u filmu, když si vedle sebe čteme knížku (nebo Twitter), když balíme vánoční dárky, když vedle sebe sedíme v tramvaj nebo když spolu pracujeme v kavárně.

A pak jsou situace, kdy zrovna ticho děsně potřebujete a ono prostě nepřichází. Třeba:

• když se nad ránem vracím domů a ráda bych ráno tvrdila, že jsem přišla o 3 hodiny dřív,
• když jdu zrovna čůrat - nebo hůř - a vím, že je přes naše záchodové dveře slyšet i odmotávání toaletního papíru,
• když jsem v kině a potřebuji sníst najednou všechny nachos,
• když zvracím a zvuky linoucí se chodbou připomínají umírajícího Vetřelce,
• když vypiju hodně coly a ten vzduchu někudy musí ven.

Kdyby to tak bylo jako na mobilu

- tichý mód, který by šel zapnout a vypnout, kdykoliv chci, jen jedním tlačítkem! Možná ale právě umění přežít ta nepříjemná ticha a umět si bez nervozity užít ta drobná milá ticha, je to, co nás nutí je vždy prolomit. A pokračovat hlasitě k nějakému dalšímu.

Když něčemu nerozumím

(nebo mám s něčím problém), jdu si to jednoduše vygooglit. Jsou situace, kdy vám to nepomůže, a jsou situace, kdy se vám ještě přitíží. Zjišťování, co je vlastně romantika, spadá do obou kategorií.

Když si slovo romantika hodím do googlu,

vyskočí na mě obrázky, při kterých:

• mám strach, že mi vyhoří byt,
• si musím ochočit minimálně dvě labutě nebo jednorožce,
• musím být namazaná olejem a on kulturista,
• se musím naučit skládat ručníky ve tvaru labutí,
• musím sehnat červené minišaty a dlouhé rozpuštěné vlasy,
• musím sehnat vířivku a pláž.

Asi tomu opravdu nerozumím. Vím jen, že má představa o tom, co je romantické, se během let dramaticky změnila.

Namátkou vybírám jen některé životní etapy:

• 5 let: Nechtěl jít po o domů, abychom se mohli za skluzavkama pusinkovat.
• 8 let: Dal mi všechny své hokejové kartičky a pogy.
• 10 let: Vypadal jako Paddy Kelly.
• 13 let: Vybral si mě na tělocviku do svého družstva na vybíjenou.
• 15 let: Věděl, kdy rodiče nebudou doma.
• 19 let: Prioritním se v sexu stal MŮJ orgasmus.
• 25 let: Uklízel si po sobě.

• Zjistit skoro ve třiceti,

  že nerozumíte romantice, je hloupé. Přinejmenším je to nepraktické. Vůbec nevíte, kdy máte začít vřeštět a zajíkat se. Je pugét květin (v den, kdy nic neslavíte) romantické gesto, nebo je to jen známka hezky fungujícího vztahu? Bojím se, že on jednou udělá něco děsně romantického a já to nepoznám, a třeba se tomu zasměju, nebo mu začnu vyprávět, jaký jsem měla den, nebo začnu hasit.

  A je to docela možné,

  protože jak tak koukám na ten seznam, naposledy jsem rozuměla romantice, když mi bylo pět.

V partnerském soužití

je prostě pár situací, u kterých oba víte, že to vždy bylo, je a bude úplně jinak.

Někdy si lžeme sami sobě. Někdy jen tomu druhému, protože jsme ještě neposbírali koule na to, abychom to řekli na rovinu.

V mužském světě

často funguje kromě Jdeme na jedno! také:

Už vycházím, jsem tam za minutu.
S olejíčkem to půjde!
Mám tu špatnej signál!
To jsem si neprdnul já.
To jídlo jsi uvařila skvěle.
Ne, nejsi v tom tlustá.

A my samozřejmě víme své a hbitě házíme

pár ženských smečů zpět.

Nic mi není.
Taky nesnáším Valentýna.
Bylo to ve slevě.
My budeme jiní rodiče.
Za minutku budu ready.
Většího jsem ještě nikdy neviděla.

A možná se nemůžeme divit, kam to dospělo, protože jsme přece všichni

dost dlouho cvičili na rodičích.

Všichni ostatní měli taky pětku!
On si začal!
Já už jsem si zuby čistil/a.
Ty klíče najdu.
Ta učitelka si na mě zasedla.
Hudebka dneska odpadla.
Upadl/a jsem.

Ty malé neškodné lži.
Saving lives (and my ass) since 1986.

Patřím k té vzácné generaci,

která prožila polovinu puberty bez mobilního telefonu a polovinu s ním. Invaze prvních mobilů do našich mladých životů měla několik výhod. Ve třinácti jste si podle toho dokázali například vybrat vhodného partnera na současné pololetí. Podle telefonu, který vlastnil, jste si mohli odvodit vše, co jste ve 13 potřebovali o své životní lásce vědět:

- jestli mají jeho rodiče peníze,
- jestli umí vyjmenovaná slova,
- jak hbité má prsty,
- jak je vytrvalý ( = jak dlouho se zvládnete prozvánět),
- jak dobrou má paměť ( = píše pod lavicí poslepu),
- jestli taky ještě nespí.

Naše pubertální vyznání

se najednou dokázala smrsknout do 160 znaků. Ano, možná jsme o něco přišli. Možná kdyby vpadly telefony do našich životů o několik staletí dřív, tak bychom neměli žádné velké příběhy. Všechno by se vyřešilo pár SMSkama.

Romeo: S tím Tybaltem si to neber osobně, prosím Tě. Na chvíli zmizím, ale neboj se, vrátím se. P.S.: Neber si Parise!
Julie: Jdu dělat, že jsem mrtvá, abych se vyhnula svatbě. Brnkni Vavřincovi, vysvětlí Ti to. ILY J.

Jana: S tou Španělkou jsi to fakt přehnal. Zavolej, až se rozvedeš. Sbohem.
Rochester: Nemám čas to vysvětlovat, chytly mi závěsy. Vrať se a vem s sebou hasiče, pls.

Byly by naše životy bez chytrých telefonů méně dramatické, nebo více?

Myslím, že nemůžeme vinit smartphony

z toho, že se od sebe odcizujeme.
Myslím, že díky chytrým telefonům vzniklo víc párů, než kolik jich zaniklo.
Myslím, že je to jako to pořekadlo s ohněm. Dobrý sluha, ale zlý pán.

Ať tak či tak, Miloši,

ani jedno se nekrade, když odejdeš na chvíli na záchod.

Ladislav Špaček někde řekl,

že nechá-li za sebe muž zaplatit, je to vrchol buranství.
Někdy mi přijde, že muži to dnes mají opravdu těžké.

Někdy musím vzít pana Špačka do Nizozemí. Holanďani dovedli rovnoprávnost k naprosté dokonalosti. Když jsem tam jednoho dne táhla dvě plné igelitky z Alberta a za mnou si žoviálně poskakoval můj holandský přítel (s prázdnýma rukama), flákla jsem najednou taškama o zem a zařvala na něj, jestli náhodou nespadl z višně.

„Promiň, ty to neuneseš?”
„Unesu, ale máš to nést Ty!”
„A proč, když to uneseme oba, nechci Tě považovat za slabší jen proto, že jsi žena.”

A tak jsem po roce zjistila, že ženy v Holandsku opravují auta a tahají nákupy, a muži vaří a starají se o děti. Že na pohlaví vlastně tolik nezáleží. Když jsem si zvykla, že se v Nizozemí na princezny a gentlemany nehraje, začala jsem si to užívat, bylo to vlastně naprosto osvobozující. Tenhle druh emancipace se mi líbil, dokud jsem tam nezačala randit.

Jakmile přinesl číšník účet,

ozývalo se pravidelně: „Tak cos měla?” A začali jsme rozpočítávat účet. „A ten med ti tam ještě chybí,” řekl a připočetl mi euro padesát k mé části účtu. Když jsem narazila na opravdu gentlemanského Holanďana, nabídl na konci schůzky: „Tak to dáme napůl?” Z prvních dvou schůzek jsem uraženě málem odešla.

A pak jsem se vrátila do Čech a moje kamarádka se vztekala, že za ni nějaký frajer na prvním rande nezaplatil a že s takovým hulvátem tedy rozhodně nebude randit. A já jsem najednou zjistila, že se mi ta holandská nátura zadřela pod kůži.

„Hele a proč za tebe má platit, snad jen kvůli tomu, že stojí v kratší frontě na hajzly? Vyděláváš minimálně stejně jako on.”

Takže vážně: proč by měli muži platit za ženy pokaždé? Proč to má být automatické? Muži mají pravidla gentlemanství a my ženy máme co za pravidla?

Říkám tomu kapesní feminismus.

To je furt emancipace sem, feminimus tam, ale když muž nezacáluje kafe nebo večeři, tak si strčíme všechny ty silácké kecy o rovnocennosti do kapsy, mrkáme řasama a fňukáme s kamarádkama na kávě, že jsme narazily na dalšího hulváta.

Mužská role je o Velikonocích celkem jasná.

Muž přistoupí k ženě, při úporném zírání na její zadek (jako kdyby ho mohl minout) ženu lehce sešlehá a převezme si koledu. (Už v 15 letech jsem zjistila, že intenzita sešlehání většinou odpovídá i inteligenci daného jedince, takže se během pomlázky dá celkem hbitě vybrat partner na následující rok. U nás, na malém městě to byl většinou ten, od kterého jsem neměla modřiny či jelita.)

Ženská role je o něco rozpačitější.

Žena se otočí, nastaví zadek, trapně čeká, až muž odříká infantilní básničku, a pak mu za to dá vajíčko nebo stužku. (Většina koledníků už nic podobného nechce, takže se při podávání vajíčka a vázání stužky snažíte ignorovat vzdechy a oči vsloup příchozích a chcete za nimi zavřít co nejrychleji dveře.)

Asi tři roky zpátky jsem těm pohledům podlehla a po vzoru jiných sousedů jsem dávala koledníkům peníze. Měla jsem u dveří prasátko plné kovovek a koledníci dostávali 10, 20 nebo 50 korun. Přišlo jich pár, takže jsem obětovala asi tři stovky, pár dětí si díky mně mohlo koupit po cestě domů novou krabičku cigaret a všichni byli spokojení. Všichni až na mě. Nemohla jsem v sobě udusit myšlenku, že za to, že mi někdo dá přes prdel, bych měla přece jen dostat peníze já. A rozhodně o trochu víc než dvacku.

Tu správnou rovnováhu jsem našla až minulý rok. Loni jsem se totiž rozhodla, že budu koledníkům dávat místo vajíček, stužek, panáků a prachů knížky.

Skóre: 3x Murakami, 3x Škvorecký, 1x Nesbø: cca 800 Kč.

Jejich pohledy: K nezaplacení.

Dospělá budu v momentě,

až bude můj bankovní účet méně vtipný než můj Twitter účet. Stále na to čekám.

Když mi bylo šest, myslela jsem si, že dospělá budu v patnácti. V patnácti jsem ale byla to samé hihňající se, nesebevědomé, kostnaté nic. Tak jsem čekala na těch 18. Pak na těch 20. Od dvaceti dál jsem se každé narozeniny budila s tím, že se vzbudím krásnější, moudřejší, hubenější, s většíma prsama a delšíma řasama. Furt nic. Na co Bůh čeká?

Dospělost se možná projevuje tímto:

• umět podélně zaparkovat,
• vědět, kdy odejít z párty,
• platit své účty včas,
• platit své účty,
• říct v drogerii nahlas, že chcete balení kondomů, a neutéct,
• vybrat si své přátele podle charakteru, a ne podle místa bydliště,
• přestat obviňovat své rodiče ze špatné výchovy,
• začít číst pravidelně Marianne,
• umět být sám.

Dospělost je podle mě to,

když přestanete za svůj život obviňovat karmu, přátele, partnery, stát, DNA, Ježíška a internet. Je to ten moment, kdy se na sebe podíváte do zrcadla a řeknete si, že si to všechno uděláte po svém a jste za to zodpovědní vy sami. Přestanete cítit potřebu být zachraňováni, stěžovat si ostatním a fňukat, že za něco nemůžete.

Došlo mi, že dospělost je pro mě nemít strach. Jelikož si při noční cestě na záchod stále svítím mobilem, tak se asi ještě načekám.

P.S.: K tomu placení faktur:

Drahý Vodafone. To, že Tě žena ignoruje, znamená ve všech světových kulturách „TRY HARDER".

NE, blokni jí služby.

Kde bychom byli, kdybychom tenkrát nečetli Bravíčko.

Bravo mi kdysi rozdělilo mety ve vztahu na šest naprosto jasných úrovní, které mým pubertálním vztahům dodávaly na vážnosti, zpravidla také od 1 do 6. Šestka kromě zasunutí znamenala také to, že jste ochotni nechat si jeho jméno vytetovat na ruku.

Teď jsou ty mezníky ve vztahu docela jiné.

Podle mě se mety ve vztahu v určitém věku nějak záhadně mění. Možná tehdy, když máme dostatek šestek nebo když pochopíme, že šestka nemusí být konec, ale skvělý začátek. Možná tehdy, když přestaneme číst to Bravo. První zásuny se přestávají počítat. Začnou se počítat jen ty poslední.

Místo těch starých met se ale počítají jiné.

• Viděl mě odlíčenou.
• Viděl mě odlíčenou a stále se mnou chce chodit.
• Viděl mě nahou. Za světla.
• Poprvé vedle sebe pohodlně spíme celou noc.
• Zažil párty s mými přáteli.
• Zažil párty s mými přáteli a stále se mnou chce chodit.
• Zvládl si pokecat s mým tátou a rozesmát moji mámu.
• Stará se o mě, když jsem nemocná.
• Přestaneme se před sebou stydět chodit na záchod.
• Viděl mě válet se opilou vedle záchodu.
• Viděl mě válet se opilou a pozvracenou vedle záchodu.
• Zná moje heslo k počítači.

Nikdy jsem ty baseballové mety neuměla.

Otázkou stále zůstává, jestli je to tím, že jsem antitalent sportovní, či sexuální.
No. Jelikož jsem se v životě s víc lidma vyspala, než kolik jsem jich kdy předběhla, asi vím, kde je háček.

Ty správné otázky

Byla jsem vdaná v době, kdy se mé kamarádky na kolejích předháněly, kdo vypije víc panáků a ráno se u zkoušky nepozvrací. Rozváděla jsem se v okamžiku, kdy se všechny zasnubovaly. Byla jsem single v době, kdy začaly hromadně rodit. Rozvádějí se v momentě, když jsem opět šťastně zadaná.

Plynou z toho dva poznatky:

• Navzájem se neuvěřitelně sereme svými statusy na Facebooku.
• Každý věk přináší evidentně jiná malá hrdinství.

Žádná z žen, které mám kolem sebe, se nehodlá zeptat, jestli si ji někdo vezme.

Ať si hrajeme na jakkoliv silné superženy,

ať pod sebou máme, kolik chceme lidí, a vyděláváme, kolik chceme, tohle je gravitační pole, kde tyhle síly neplatí. Chceme kníkat a teatrálně si zakrývat dlaněmi obličej. Chceme zažít ten první infarkt, když nevíme, kam jsme ten prstýnek včera večer daly. Chceme utěšovat své single kamarádky, že ony ho jednou taky určitě najdou.

Uznej, že tu roli plnohodnotně plnit neumíte. Nekníkáte. Nebrečíte. Nepovyšujete se nad svými single kamarády.

Co máme jako ženy dělat, když v záplavě té zaslepené emancipace čekáme celý život na těch pár správných otázek, ale

ty jediné otázky, které slýcháme, jsou:

• Billa kartičku máte?
• Jste si jistá, že tuto složku chcete smazat?
• Chcete mluvit s operátorem? Prosím, stiskněte jedničku.
• Hotově, nebo kartou?

Emancipace je tu proto, abychom mohly volit a měly stejné platy. Ne proto, abyste nám přestali říkat, že s námi chcete strávit zbytek života. Ne proto, abyste přestali klást ty správné otázky.

Běhání je nový golf.

Všichni běhají. Už byste z toho skoro taky běhali, ale vy jste charakter, a tak se držíte. Chce to jen trochu pevné vůle a štěňátko (něčím tu díru na Instagramu budete muset vyplnit).

Nedávno jsem se svým známým debatovala nad rozdíly v mužském a ženském podnikání a on mi říká: „Hele, když je rozdíl v ženském a mužském přístupu k běhání, může být rozdíl i v podnikání."

Vou, vou, vou.

Jakej rozdíl jako? Neměla bych to vědět? Jako žena? Znamená to, že nejsem opravdická žena? Dělám to blbě? Ten běh? To ženství? Jak se to pozná?

„Tak schválně, co uděláš první, když si řekneš, že začneš běhat?" ptá se.
„No to, co každej! Jdu si koupit vybavení."
„Chceš říct oblečení."
„A boty!"
„Tak to třeba chlap neudělá. Chlap jde prostě běhat."

Dostal mě.

Nevzpomínám si ani na jeden počátek své sportovní kariéry (průměrně jsou tak tři, čtyři ročně: na Silvestra, na jaře, a když se poprvé vidím v létě v plavkách), kdy bych nešla před prvním výklusem vykoupit Nike.
Dvakrát jsem pro jistotu vzala i speciální ponožky - co kdyby to bez nich šlo hůř. Platí zde také přímá úměra, že čím jste tlustší, tím dražší a hezčí vybavení potřebujete!

Oddychla jsem si.

Jsem ženská jak má bejt! Děláme to fakt každej trochu jinak. Muži se například před během nijak zvlášť nečešou a nelíčí a také nesní o tom, že si vyvrknou kotník a zachrání je udatný sportovec vybíhající zpoza vzdáleného keříku. Taky jim je údajně jedno, jak u běhu vypadají.

Takže když to shrnu, pokud jste žena, je levnější a méně stresující bejt kvartální alkoholik než kvartální sportovec.

Kdo má být nahoře?

Část mého života mi někdo vysvětluje, že princezna jen leží na gauči a princ se o vše postará. (To mám z pohádek.) Druhou část života mi někdo vysvětluje, že princ jen leží na gauči a naopak princezna se o vše postará. (To mám z porna.) Třetí část života mi někdo vysvětluje, že se u toho máme střídat, že se na tom gauči dá dokonce sedět společně. Jsem z toho laň, genderově správně řečeno.

Jsem z toho laň obzvláště v situacích, když:

1. plánuji v rámci menstruačních bolestí sebevraždu,
2. mám podélně zaparkovat,
3. si uvědomím, že se mi vždy bude zvětšovat prdel, a ne prsa,
4. zjistím, že tanga stojí víc než pánské trenýrky.

A zrovna tak vidím na mužích, že nechápou, že:

1. protáhnout vodní meloun dírkou velikosti třešně na vás nechá následky,
2. chodit na podpatcích by měl být samostatný studijní program na vysoké škole,
3. nalíčit si obě oči stejně je v rámci prostorového vnímání náročnější než parkování,
4. existuje lososová, nachová a petrolejová barva.

Tak si sedíme na tom gauči, snažíme se střídat, ale někde v hloubi duši víme, že tys šlohla jablko a tys do něj kousnul, a že tím končí všechny otevřené konverzace, pochopení a empatie.