Když jsem byla malá, snila jsem
o tom, jak mě na loďce při západu slunce nebo na Eiffelovce nebo v romantické restauraci s houslistou u stolu požádá můj budoucí muž o ruku. Na Kenovi a Barbie jsem to měla perfektně natrénované. Jeho řeč i její reakci. Pak jsem dospěla, a trnula jsem při každém výletu do Paříže. Když jsem tam byla s mým bývalým přítelem naposledy, pamatuju se, jak jsem si celou dobu na Eifellovce hlídala, abych byla na opačné straně než on a abychom nejedli v žádné příliš hezké restauraci, abych náhodou nepila šampaňské ze sklenky, na jejíž dno nevidím, a aby mi nemohl vybírat dort.
Představa, že se můj vyvolený
sníží k tradičnímu romantickému kýči (a strach, že se na místě pozvracím, udusím se prstenem nebo budu muset říct ne), mě provázela až do mých dvaadvaceti, tedy do doby, než jsem se opravdu vdala. Požádal mě o ruku uprostřed Hvězdy, na jedné z našich procházek se psem, asi čtrnáct dní potom, co jsme se jednoho večera, ležíce na louce, rozhodli, že se vezmeme. Vzali jsme se za dva měsíce, ale i tak jsme dokázali uspořádat mezinárodní svatbu pro tři sta lidí. Z nějakého zvláštního důvodu přesně tam mé tvrďáctví a pohrdání kýčem skončilo, protože jsem měla ty nádherné bílé šaty, tekly mi slzy, měla jsem ty krásné družičky ve fialkových šatech, květinovou výzdobu, a dokonce jsem vlastnímu psovi nasadila mašličku ve stejné barvě.
Naštěstí můj pes
měl tenkrát víc rozumu než já, takže ji hned ve vchodu do kostela sežral a zbytek obřadu pochrchlával, protože měl v krku gumičku. Vychází mi z toho jasná věc. Je úplně jedno, jak moc chcete být alternativní, nekýčovití a jak moc nenávidíte romantiku. Stejně nás to všechny jednou dožene a ještě týden si budete vyndávat rýži z míst, kam by se rýže nikdy neměla dostat. Mě z toho kýče zachránilo jen to, že můj pes ještě čtrnáct dní po svatbě sral kousky fialkové mašle.
Za posledních pár let
jsem si na nejrůznějších svatbách všiml, že únos nevěsty baví jenom únosce, a někdy ani je. Taky se vždycky najde nějaký trouba, který rozšlape střepy, a ostatní se tomu ze zdvořilosti zasmějí. Mám rád proslovy civilních oddávajících. Vždy uzavírám sázku sám se sebou, zda se v nich objeví variace na téma „Opouštíš hnízdo“.
Jednou se prý ptali dramatika a spisovatele G. B. Shawa:
„Mistře, je pravda, že kdo se žení v pátek, je pak celý život nešťastný?“
Mistr se prý ani moc nezamýšlel a rychle odvětil: „No jistě, proč by měl být pátek výjimkou?“
Touhle optikou
by se mohlo zdát, že svatba je začátkem konce, ale ona je po pravdě řečeno spíš koncem začátku. Všechno do svatby je totiž jenom začátek. Dokud se člověk nerozhodne a nepoloží do absolutna, jehož koncem může být jenom ten nejvíc úplný konec v podobě smrti, tak opravdový vztah v podstatě ještě nezažil. Někomu to vyjde a někomu ne, ale to by asi neměl být důvod to nezkusit. Jinak v podstatě ani nevyběhneme z první mety.
Dřív mi vždycky svatba připadala
jako takový metafyzický konec života, po kterém jako by mělo nastat jakési bezčasí, ve kterém se nic neděje. Takové to pohádkové „žili spolu šťastně až do smrti“. Pohádky podle mě ten příběh vyprávějí v úplně špatném momentě. Koho zajímá, jestli Honza zabil draka. Koho zajímá, jestli Kuba dostane nakonec Stázinu za ženu. Stejně všichni víme, že jednou jo. Mnohem zajímavější by bylo psát, za jak dlouho po svatbě řekne Stázina Kubovi, že je nezodpovědné hovado, a za jak dlouho Honza začne zase předstírat, že je hloupý.
